Vzal jsem sendvič z kabiny a přiklekl k němu, nabízeje mu jídlo. Zpočátku váhal, nedůvěřivý k cizinci. Ale hlad zvítězil a pomalu se přiblížil, ocas lehce zavrtěl, když si bral potravu. To mi sevřelo srdce. Jak mohl někdo nechat tak zranitelné stvoření opuštěné uprostřed ničeho?
Obsluha stanice mi řekla, že pes se tam potuluje už několik dní. „Chudák,“ poznamenal. „Asi ho tu někdo vyhodil. Široko daleko nic není.“
Pohlédl jsem na psa znovu, s těžkým srdcem při pomyšlení, že čeká na někoho, kdo možná nikdy nepřijde. Bez váhání jsem otevřel dveře kamionu a poklepal na sedadlo spolujezdce. „Pojď, kamaráde,“ řekl jsem tiše.
K mému překvapení nezaváhal. Vyskočil do kamionu, jako by čekal na někoho, kdo mu dá šanci. A tak se Diesel stal mým spolujezdcem.
Od té doby jsme spolu. Diesel se stočí vedle mě na sedadle spolujezdce, když projíždíme nekonečnými dálnicemi, poskytuje mi společnost na těch dlouhých, osamělých úsecích silnic. Jeho tichá přítomnost mi připomíná, že někdy jsou věci, které neočekáváme — jako pes, který potřeboval záchranu — přesně tím, co jsme sami potřebovali.
Pokaždé, když se na mě Diesel podívá těma vděčnýma očima, vím, že jsme zachránili jeden druhého. Možná mě našel na té opuštěné dálnici, ale já jsem ten, kdo byl skutečně spasen.
