Tím skončila jedna z nejdojemnějších kapitol českých lidských příběhů posledních let.
Život bez slov, bez pohybu, ale s tátou po boku
David po nehodě nedokázal mluvit ani se hýbat. Fungovaly mu pouze základní tělesné funkce – příjem potravy, spánek, bdění, vyměšování. Potřeboval nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou péči. Tu mu bez přestávky poskytoval jeho adoptivní otec.
„Krmím ho, přebaluji, koupu. Každý večer, každou noc, všechny víkendy,“ popsal Miloš Svoboda v minulosti.
Přes pracovní týden mu s péčí pomáhala asistentka, aby mohl pomáhat dalším lidem se stejným osudem. Právě kvůli nim totiž založil v Ostravě neurorehabilitační centrum Arcada, určené pacientům v kómatu a s těžkým neurologickým postižením.
Zhoršení přišlo náhle, konec byl rychlý
V prosinci se Davidův zdravotní stav náhle zhoršil a musel být převezen do nemocnice. Na druhý svátek vánoční, 26. prosince, zemřel.
Po osmnácti letech nepřetržité péče zůstal Miloš Svoboda sám. Ale bez lítosti.
„Nevím, co je to dovolená, nemůžu jít s přáteli na pivo nebo na fotbal. Ale z toho, co jsem s Davídkem prožil, bych neměnil ani minutu,“ řekl muž, jehož život se stal službou.
Osudová nehoda změnila vše během vteřin
Davida si Miloš Svoboda vzal z dětského domova, když mu byly dva a půl roku. Dcery už měl dospělé a se ženou hledali nový smysl rodinného života.
„Davídek byl krásný, usměvavý kluk. Zeptal se, jestli jsem jeho táta. Řekl jsem ano. A on se tím pak všude chlubil,“ vzpomínal se slzami v očích.
Jen dva dny po třetích narozeninách, v červenci 2007, se vše zlomilo. Na zahradní oslavě u známých se David utopil v bazénu. Lékaři ho sice oživili, ale mozek byl těžce poškozen. Zůstal v bdělém kómatu.
„Ve špitále mu zachránili život, ale neporadili, co dál. Všechno jsem musel zjišťovat sám. Došlo mi, že mě čeká péče, jak se říká, pětadvacet hodin denně,“ popsal Svoboda.
Manželství to nevydrželo, on ano
Tragédie rozbila i rodinu. Manželka situaci nezvládla a pár se rozpadl. Miloš zůstal na vše úplně sám.
„Ptali se mě, proč nedám syna do ústavu, když není biologicky můj. To jsem si ale neuměl představit,“ vysvětloval.
Zkoušel vše – hyperbarickou komoru, kmenové buňky, terapie. A přestože lékaři tvrdili, že David okolí nevnímá, on byl přesvědčený o opaku.
„Když mu čtu pohádky nebo zpívám, vím, že mě vnímá. Když mě vidí, oddechne si. Stále mě hledá očima,“ říkal.
Pomáhal ostatním, i když sám nesl kříž
Navzdory obrovské zátěži Miloš Svoboda nezůstal jen u péče o syna. Založil Asociaci rodičů dětí s dětskou mozkovou obrnou a spolu s přáteli vybudoval síť mezinárodních neurologických center Arcada, kde se soustřeďují nejmodernější metody a špičkoví odborníci.
O svém životě a cestě s Davidem napsal knihu Ukaž mi cestu.
Co je vigilní kóma?
Vigilní, neboli bdělé kóma, nastává nejčastěji po těžkém poškození mozku. Postižený má otevřené oči, může spontánně zívat či polykat, ale nekomunikuje a reaguje minimálně. Zlepšení je velmi vzácné.
Příběh Davida a jeho táty tak zůstává silným svědectvím o lásce, která se nevzdává ani tváří v tvář beznaději. A také o tom, že skutečné rodičovství není o krvi, ale o srdci.
