Na lavičce před vchodem posedávaly sousedky, stařenky z okolí, které denně řešily drobné drby. Jedna z nich ji zvědavě oslovila:
„Koho hledáte, paninko?“
„Jakuba… Jakuba Horáka,“ vyslovila tiše synovo jméno, které znělo jako dávno zapomenutá píseň.
„Aha, k Jakubovi? Hodný kluk to je, slušný. Vždycky pozdraví. A vy jste mu kdo?“
Neodpověděla. Beze slova prošla kolem a vešla dovnitř. Kým by vlastně byla? Matkou? Sotva. Spíš cizí ženou, která kdysi odešla a nechala dítě vyrůstat bez sebe.
Výtah ji vyvezl do čtvrtého patra. Znala adresu, znala i číslo bytu. Ale její ruce váhaly. Zvonek zůstával netknutý, prsty ztuhly ve vzduchu. Po několika minutách couvla a vklouzla zpět dolů, kde obálku vsunula do poštovní schránky.
„Jakube, vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale dej mi šanci. Máma.“
Ta dvě krátká slova „Máma“ jí zněla v uších jako ozvěna z dětství, které ztratila. Sedla do auta, ale neodjela. Zůstala stát, pozorujíc šedou fasádu, doufajíc, že zahlédne jeho siluetu.
A skutečně, po několika hodinách se objevil — vysoký, štíhlý, aktovku v ruce. Vedle něj šla mladá žena s taškami, pravděpodobně jeho manželka. Smáli se spolu, mluvili tiše. Byli šťastní.
Telefon zazvonil v okamžiku, kdy už chtěla odjet. Na displeji svítilo dobře známé jméno: Karel — její bývalý manžel.
„Proč jsi přijela?“ spustil bez pozdravu.
„Karle... chci ho vidět.“
„Po třiceti letech? Proč teď? Kde jsi byla, když byl nemocný, když potřeboval mámu? Když plakal a ptal se mě: Proč mě máma nemá ráda?“
Jarmila jen tiše plakala. Na to neměla odpověď.
„Zavolal mi. Řekl, že tvůj dopis vyhodil. Nech ho být, Jarmilo. Je pozdě. Příliš pozdě.“
Hovor skončil. Slzy jí tekly po tvářích, ruce se jí třásly. V hlavě se jí honily vzpomínky na to, co kdysi bylo. Malý Jakub, jak za ní běžel po bytě, jak v noci volal „maminko“… a jak ona odešla. Proč? Kvůli jiné lásce? Kvůli sobě? Už to nedokázala přesně vysvětlit ani sama sobě.
Další den se však nevzdala. Počkala, až Karel odejde do práce, a odhodlala se vejít za ním do kanceláře. Seděl tam, šedivější, unavenější, ale stále stejný.
„Řekl jsem ti, abys odešla,“ pronesl klidně, ale ostře.
„Karle, prosím tě, potřebuji s ním mluvit. Musím mu to vysvětlit.“
„Vysvětlit? Co? Že jsi odešla a nechala mě, a hlavně jeho, samotného? Že jsi si budovala nový život s cizím mužem, zatímco já tu léta dřel, učil ho být mužem, léčil ho, když měl horečky, držel ho za ruku, když měl strach? Co chceš vysvětlovat? Že jsi prostě odešla? To přece ví.“
Jarmila cítila, jak ji tíha vlastních rozhodnutí drtí.
„Měla jsem ho vždycky ráda…“ zašeptala, dusíc se pláčem.
„Ne, Jarmilo. Ty jsi měla ráda hlavně sama sebe.“
Odešla z kanceláře zlomená. V autě seděla dlouhé minuty, neschopná pohnout volantem. Slzy se mísily s bezmocí.
Večer se pokusila o poslední naději. Když viděla jeho ženu, mladou Alenu, jak vynáší tašky z auta, oslovila ji:
„Prosím vás… jsem jeho matka. Chci s ním mluvit.“
Alena ztuhla.
„Matka?“ zopakovala ostře. „Vy? Po tolika letech? Proč? Abyste mu zase ublížila? Nechte ho být.“
V té chvíli vyšel z domu i Jakub. Zastavil se, pohlédl na matku. Vysoký, silný muž. Jeho oči byly tvrdé, chladné.
„Jakube… prosím… to jsem já.“
„Vím, kdo jste. Ale nemám zájem. Prosím, už nikdy nechoďte.“
Jeho hlas byl klidný, ale nekompromisní. S každým slovem jí do srdce zabodával nový trn.
Jarmila pomalu odešla. Slzy, které předtím zadržovala, nyní volně stékaly po její tváři. Věděla, že syn už má svůj život — život, ve kterém pro ni už není místo. A s každým jejím krokem do tmy panelového sídliště ji pronásledovalo tiché, ale o to bolestivější vědomí:
Některé chyby už nejdou napravit. Čas je nemilosrdný soudce.
