Irena Sendlerová se narodila 15. února 1910 ve Varšavě. Již od dětství byla vedena k pomoci druhým, což hluboce ovlivnilo její životní cestu. Její otec, lékař, ji učil hodnotám lidskosti, které později zúročila během nejtemnějších dnů války. Přestože její otec zemřel, když bylo Ireně pouhých sedm let, jeho vliv ji provázel po celý život. Irena se rozhodla jít v jeho stopách a stala se zdravotní sestrou a sociální pracovnicí. V této roli se později zapojila do odboje a hrála klíčovou roli při záchraně tisíců židovských dětí z varšavského ghetta.
Nacisté vytvořili ve Varšavě jedno z největších ghett, kde bylo uvězněno více než 400 000 Židů. Podmínky uvnitř byly neuvěřitelně kruté – nedostatek jídla, léků a šíření nemocí zajišťovaly vysokou úmrtnost. Irena Sendlerová byla svědkem těchto hrůz a rozhodla se, že nemůže zůstat nečinná. Připojila se k odbojové organizaci Zegota, která pomáhala pronásledovaným Židům. Společně s dalšími členy odboje začala děti pašovat ven z ghetta, čímž riskovala svůj život i životy svých blízkých.
Pašování dětí nebylo vůbec snadné. Mnozí rodiče váhali předat své děti do rukou neznámé osoby, přestože věděli, že jim hrozí jistá smrt. Irena musela často improvizovat, aby děti zachránila. Některé z nich vydávala za nemocné a odvážela je do nemocnic mimo ghetto, jiné schovávala do kufrů, pytlů, nebo dokonce rakví.
Jedním z nejdojemnějších příběhů je ten o malé Eluzině, pětiměsíčním děvčátku, které Irena ukryla do bedny na cihly. Její matka do šatů dítěte ukryla stříbrnou lžičku jako vzpomínku na rodinu. Tímto způsobem se podařilo Ireně a jejím spolupracovníkům zachránit více než 2 500 dětí, které byly předurčeny k záhubě v nacistických koncentračních táborech.
Irena Sendlerová si pečlivě vedla záznamy o každém zachráněném dítěti, aby bylo možné po válce pokusit se sjednotit je s jejich rodinami. Tyto seznamy ukrývala v zavařovacích sklenicích, které zakopala na zahradě svého souseda. Tato tajná evidence však bohužel neunikla nacistům. Gestapo ji zatklo a krutě mučilo při výsleších. Přesto, že byla vystavena nesmírnému utrpení, Irena nikdy neprozradila žádné informace o dětech ani o jejich rodinách. Za svoji odbojovou činnost byla odsouzena k smrti, avšak díky úplatku od svých spolupracovníků se jí podařilo uniknout smrti a nadále pokračovala v pomoci potřebným.
Irena musela až do konce války žít v ilegalitě, ale její odvaha a odhodlání pomáhat druhým nikdy nepolevily. „Můj odpor k německým okupantům byl silnější než strach,“ řekla později v rozhovoru pro švédský deník Sydsvenskan.
Po skončení války se Irena snažila předat seznamy zachráněných dětí organizacím, které měly za cíl znovu spojit rodiny, pokud to bylo možné. Přestože její práce byla nesmírně významná, po dlouhá léta zůstala téměř neznámá. Teprve později se začal její příběh šířit a lidé si uvědomili, jak hrdinský čin provedla. Irena se po válce vdala a měla tři děti, přesto vždy vzpomínala na ty, které zachránila během nejtemnějšího období moderní historie. „Pomohla jsem těmto dětem, protože jsem byla dobře vychována,“ řekla v jednom ze svých posledních rozhovorů. „Bylo mi vštípeno, že je nutné pomoci tonoucímu, bez ohledu na jeho víru či národnost.“
Irena Sendlerová zemřela ve věku 98 let, obklopená vědomím, že její činy zachránily životy tisíců dětí a přinesly naději ve světě, kde vládla temnota. Její příběh dodnes inspiruje lidi po celém světě k tomu, aby se postavili proti zlu a bojovali za spravedlnost a lidskost.
