Emma Woodhousová z Anglie věděla, že její těhotenství bude rizikové. Lékaři na to upozorňovali od počátku, ale ani to ji nepřipravilo na to, co ji nakonec čekalo. Jedno z dvojčat, Bella, přišlo na svět v pořádku, avšak její sestřička Jessica po porodu nejevila známky života. Lékaři se ji více než dvacet minut snažili oživit, ale bohužel bez úspěchu.
„Bylo to strašné. Jedno děťátko bylo živé a zdravé, ale nedokázali jsme se z toho radovat, protože její dvojče nám zemřelo,“ vzpomíná Emma s nesmírnou bolestí. Smrt Jessicy naplnila její srdce hlubokým zármutkem, a přestože měla Bellu, v tu chvíli se radovat nedokázala.
Nemocniční personál se snažil rodině co nejvíce pomoci a navrhl jim možnost, která byla neobvyklá, ale zároveň velmi lidská. Emma a její rodina si mohli vzít Jessicu domů a rozloučit se s ní po svém. Pomocí speciální chladicí postýlky mohli Jessicu po dobu dvou týdnů mít u sebe doma, jako by byla stále živá. Rodina se dokonce vydala s malou Jessicou na procházky, což pro ně znamenalo určitý způsob, jak tuto bolestnou ztrátu překonat.
Tento způsob rozloučení může mnoha lidem připadat zvláštní nebo těžko pochopitelný. Pro ty, kdo však podobnou ztrátu zažili, je to možná jedna z cest, jak se s takovou tragédií vyrovnat. Emma věří, že Jessica svým odchodem ochránila svou sestřičku Bellu a že nyní z nebe na ni dohlíží. „Od chvíle, kdy jsem Jessicu poprvé spatřila, jsem ji milovala. Byla tak dokonalá. Strávit pár dní s oběma dcerkami bylo něco nádherného. Nemohla jsem jinak,“ svěřuje se Emma.
Po dvou týdnech se rodina s Jessicou rozloučila a nechala ji zpopelnit. Její popel zůstává v jejich domě, aby Jessica zůstala stále blízko. „Neuplyne den, kdy bych na ni nemyslela. Když se podívám na Bellu, vidím také Jessicu. To se nikdy nezmění,“ říká Emma.
Ztráta dítěte je pro rodiče jednou z nejtěžších životních zkoušek. Psychologové se shodují, že truchlení po takové tragédii je intenzivní a může trvat velmi dlouho. Někteří rodiče mohou prožívat smutek dokonce po celý život. Jejich fyzické i duševní zdraví může být silně ovlivněno, což se může projevit např. únavou, nevolností či dokonce chronickou bolestí.
Příběh Emmy a její rodiny ukazuje, že každý rodič potřebuje čas a prostor, aby se vyrovnal se ztrátou dítěte po svém. Někteří se rozhodnou truchlit intenzivně a dlouhodobě, jiní hledají způsoby, jak si uchovat vzpomínku na své dítě v každodenním životě. Tlak společnosti, aby "pokračovali dál", často není v souladu s jejich vnitřními pocity.
Rodiče, kteří přijdou o jedno z dvojčat, čelí navíc specifickým výzvám. Každý den jim zbývající dítě připomíná ztrátu sourozence, což může přinášet smíšené pocity radosti i smutku. Emma se snaží Bellu chránit a milovat, ale zároveň nikdy nezapomene na Jessicu. Tento neobyčejný příběh je připomínkou toho, že každý má právo na svou formu truchlení, ať už je jakákoliv.
