Pak se objevila Amelia. Její teplý úsměv a laskavá trpělivost mě postupně učily znovu dýchat. A nejen mě – moje pětiletá dcerka Sophie si ji ihned oblíbila.
Naše první setkání v parku bylo kouzelné. Sophie se nechtěla pustit houpačky, dokud jí Amelia neřekla: „Víš, že bys možná mohla dotknout se mraků, kdybys šla ještě výš?“
Oči mojí holčičky se rozzářily jako hvězdy.
Tajemství zamčené půdy
Po svatbě jsme se přestěhovali do domu, který Amelia zdědila. Vysoké stropy, vyřezávané trámy – dům vypadal jako vystřižený z pohádky. Sophie dostala pokoj jako pro princeznu a my všichni doufali v nový začátek.
Ale pak jsem musel na služební cestu. Bylo to poprvé, co jsme byli tak dlouho od sebe.
Když jsem se vrátil, Sophie se na mě vrhla a zašeptala: „Tati, nová maminka je jiná, když nejsi doma.“
Co Sophie odhalila?
Sophiin hlas se třásl: „Zamyká se v půdní místnosti. Slyším tam divné zvuky. A je na mě zlá. Nutí mě uklízet celý pokoj sama a nedovolí mi ani zmrzlinu.“
Byl jsem otřesen. Snažil jsem se zachovat klid, ale v hlavě mi vířily myšlenky: Udělal jsem chybu? Ohrozil jsem svou dceru?
Tehdy jsem si uvědomil, že musím zjistit pravdu.
Noční odhalení
Když Amelia v noci odešla z ložnice, tiše jsem ji sledoval. Viděl jsem ji, jak odemyká zamčené dveře na půdu. Po chvíli jsem se odhodlal a prudce otevřel dveře...
A co jsem uviděl?
Místo temné a strašidelné místnosti byla půda přeměněna v ráj pro Sophie. Pastelové zdi, poličky s knížkami, výtvarné potřeby, čajový koutek – všechno bylo připravené jen pro ni.
Amelia se otočila, v očích slzy: „Chtěla jsem ji překvapit. Jen jsem to chtěla udělat dokonale.“
Srdcervoucí přiznání
Amelia mi se slzami v očích přiznala, že se až příliš snažila být „dokonalou matkou“. V dětství na ni byla její vlastní matka přísná, a Amelia si to neuvědoměle přenesla do vztahu se Sophií.
„Zapomněla jsem, že děti potřebují hlavně lásku, ne dokonalost,“ šeptala zlomeně.
Objal jsem ji a v srdci mi spadnul kámen. Naše cesta k opravdové rodině nebude jednoduchá, ale rozhodně stojí za to.
Šťastný začátek nové kapitoly
Druhý den jsme Sophii ukázali půdní pokoj. Její oči se rozzářily, když spatřila kouzelné místo vytvořené jen pro ni.
„Můžeme tu pořádat čajové dýchánky, že jo?“ zeptala se.
„S horkou čokoládou a spoustou sušenek,“ usmála se Amelia.
A když jsem v noci uslyšel Sophii šeptat: „Nová maminka už není strašidelná. Je moc hodná,“ věděl jsem, že jsme na správné cestě.
