„Potřebuji mladší ženu.“
Neřekl to ve vzteku, ani ne v afektu. Řekl to chladně, klidně, u večeře, jako by oznamoval, že se porouchala pračka. Nejprve jsem si myslela, že je to hloupý vtip. Nebyl.
O několik týdnů později mi domů přivedl Táňu. Byla jí teprve 26 let. Krásná, naivní, s očima plnými obdivu a nepochopení, co vlastně manželství obnáší. Nebyla zlá. A právě to bolelo ještě víc.
A pak přišla ta nejponižující chvíle:
„Víš, Marino, Tanya neumí vést domácnost jako ty. Nemohla by ses jí to naučit?“
Měla jsem mu chrstnout víno do obličeje. Ale místo toho jsem se usmála. A všechno jsem ji naučila – ovšem po svém.
Ukázala jsem jí, jak mu žehlit košile, ale „omylem“ jsem zapomněla zmínit, že má rád jemnou páru. Naučila ji vařit jeho oblíbená jídla, ale zapomněla jsem přidat jednu důležitou přísadu. Dala jsem jí čísla na dodavatele, ale vybrala ty nejnespolehlivější. A hlavně – nezmínila jsem jeho laktózovou intoleranci.
Nakonec jsem si sbalila kufry. Při odchodu jsem jí jen tiše řekla:
„Neboj, zlato. I s tebou se jednou nabaží.“
Ale to hlavní přišlo až potom.
Během těch dlouhých let manželství jsem se starala i o naše finance. Zatímco on se věnoval kariéře, já budovala naši finanční stabilitu. Už dávno jsem měla vlastní účet – pojistku na horší časy. A když přišel rozvod, věděla jsem přesně, co dělat.
Do rozvodového vyrovnání jsem zahrnula vše. On protestoval, tvrdil, že si to nemůže dovolit. Ale díky důkazům, které jsem pečlivě schraňovala, soud rozhodl v můj prospěch. Každý měsíc mi začala na účet chodit slušná částka. Spravedlnost byla konečně na mé straně.
Ale to byla jen první část mé malé pomsty.
Během let jsem se začala věnovat investování. Nejprve jako koníček, později jako seriózní byznys. Včas jsem investovala do slibného startupu, který vyrostl v úspěšnou multimilionovou firmu. A hádejte, kdo držel v této společnosti podstatný podíl? Ano — já.
Ironií osudu se ukázalo, že podnikání mého bývalého manžela bylo zcela závislé na softwaru, který produkovala právě tato firma. Když společnost zvýšila ceny za své služby, jeho podnikání se začalo propadat. Nejprve to sváděl na ekonomiku. Pak na neschopné zaměstnance. Až nakonec přišel na to, kdo za tím stojí.
Pak přišel telefonát.
„Musíme si promluvit, Marino.“
Sešli jsme se v kavárně. On unavený, zestárlý. Já klidná, vyrovnaná.
„Vlastníš část té firmy?“ zeptal se podrážděně.
„Ano. Je v tom nějaký problém?“
Začal na mě chrlit obvinění o tom, jak mu ničí život a podnikání.
Jen jsem se na něj usmála:
„Víš, je zvláštní, jak ses celý život spoléhal na mě. Teď jsi závislý na něčem, co jsem vybudovala já. Tomu říkám karma.“
Nakonec jsem mu dala jedinou radu:
„Postarej se o Táňu. Ona na to brzy přijde.“
A skutečně přišlo nevyhnutelné.
O několik měsíců později odešla i Táňa. Unavila ji rutina, věčný stres a stárnoucí muž, který jen vzpomínal na staré časy a nedokázal už nabídnout nic nového.
A já?
Začala jsem nový život. Cestovala jsem, navštěvovala místa, o kterých jsem snila, našla si nové přátele a poprvé po letech žila jen sama pro sebe.
Nejlepší pomstou totiž není nenávist.
Je to vlastní úspěch.
