V telefonu se ozval neznámý, naléhavý hlas, který bez úvodu spustil emotivní příběh. „Váš vnuk měl právě vážnou autonehodu. Je to jeho chyba,“ oznámil bez jakéhokoli ověření identity. Následovala snaha vyvolat šok a paniku: „Drahé cizí auto bylo rozbité, jsou tam oběti a za to je od tří do pěti let vězení… Abyste svému vnukovi pomohla vyhnout se vězení, musíte zaplatit!“
Vyhrožování vězením a časový nátlak
Scénář, který podvodníci použili, je dobře známý z policejních varování: vytvořit dojem naléhavosti, hrozby a nutnosti okamžité platby. Jakmile starší lidé uvěří, že jde o jejich blízkého, často ztrácejí ostražitost. Podvodník proto pokračoval jasným finančním požadavkem.
Na přímou otázku seniorky přišla stejně přímá odpověď. „Kolik potřebujete?“ zaznělo z úst Marie Ivanovny, načež hlas na druhém konci bez zaváhání prohlásil: „20 tisíc!“ a dodal i další instrukce: „Připravte peníze, nyní k vám přijde náš muž! A o tomto volání nikomu nemluvte, jinak vnuk určitě půjde do vězení!“
Typické zastrašování, zákaz komukoli cokoli říct a slib, že vše se „potichu“ vyřeší, jsou klasickými znaky podobných telefonických podvodů. Podvodník počítal s tím, že starší žena pod tíhou strachu okamžitě poslechne.
„Nemám tolik peněz doma“: babička začíná hrát svou roli
Maria Ivanovna však nereagovala hystericky, jak podvodník očekával. Naopak – její odpověď byla klidná, ale pro zločince znamenala komplikaci. „Ale doma tolik peněz nemám,“ řekla se slzami v hlase, které zněly přesvědčivě, a dodala: „Musím jít k bankomatu a ten je na druhé straně města.“
Na druhé straně linky padlo okamžité „řešení“. Podvodník se snažil zachovat kontrolu nad situací, odstranit překážky a zároveň udržet oběť izolovanou.
„Jděte ven, stříbrný Jeep přijede k domu a odveze vás, kam potřebujete. A pamatujte – nikomu ani slovo! Je to v zájmu vašeho vnuka.“
V tu chvíli už bylo jasné, že gang je organizovaný: mají řidiče, auto a přesný plán, jak seniorku „obsloužit“ od dveří bytu až po bankomat. Jenže netušili, že právě v tu chvíli se karta začíná obracet.
Cesta k bankomatu: tiché gesto a první zdržení
Stříbrný Jeep skutečně přijel a vyzvedl Marii Ivanovnu před domem. Řidič, mladý muž, který měl inkasovat peníze, se choval přesně podle instrukcí. Když projeli půl města a dorazili k bance, obrátil se na ni s výmluvným gestem – přiložil si prst na rty, aby jí připomněl, že má mlčet.
Maria Ivanovna mu však odpověděla stejným gestem, jako by se podřizovala jeho pravidlům. Ve skutečnosti si ale systematicky připravovala past. Do banky vešla sama a nechala podvodníka čekat v autě.
Po zhruba půlhodině se vrátila k vozu a vypadala zkroušeně a nervózně. Její slova působila naprosto autenticky: „Zapomněla jsem PIN kód ke kartě,“ povzdechla si unaveným hlasem a pokračovala: „Musíme jet na chatu. Mám to tam napsané v sešitě…“
Podvodník musel souhlasit. Nevěděl, že tím na sebe bere další riziko – delší cestu, více času, více prostoru pro zásah policie.
Výlet na chatu: brambory, cibule a rostoucí nervozita podvodníka
Chata Marie Ivanovny se nacházela zhruba třicet kilometrů od města. Pro zločince to znamenalo výrazné prodloužení celé „akce“. Přesto pokračoval, protože vidina dvaceti tisíc korun byla silnější než rostoucí obavy.
Když dorazili na místo, seniorka působila dojmem obyčejné babičky, která si žije svůj skromný život. Z chaty odcházela obtěžkána úrodou: v každé kapse brambory a v ruce síťka s cibulí. Místo balíčku peněz přinášela plody své práce na zahradě.
Podvodník, který očekával rychlou transakci, už začínal být viditelně otrávený. Maria Ivanovna však pokračovala v roli důvěřivé, ale trochu zmatené staré paní. Jakmile došla k autu, stručně mu poručila: „Nalož to do kufru a jedeme!“
Mladík se zeptal, stále přesvědčený, že cílem je banka: „Do banky?“ Odpověď byla blesková a logicky znějící: „Domů,“ odsekla Maria Ivanovna. „Nebudu přece chodit do banky s bramborami! A po cestě se zastavte v blízkosti supermarketu, musím si koupit chléb a mléko…“
Tím ho donutila k dalšímu zdržení a k dalšímu pohybu po městě, což zvyšovalo šanci, že policie stihne zasáhnout. Řidič se zamračil, ale stále mlčel. Den se chýlil ke konci, začalo se stmívat a atmosféra v autě houstla. Zatímco on byl stále nervóznější, Maria Ivanovna zůstávala klidná – věděla totiž, že má situaci pevně v rukou.
Finální past v pátém patře: „Mohl bys pomoci staré babičce…“
Když konečně dorazili k domu, kde Maria Ivanovna bydlela, sehrála poslední část svého plánu. Vystoupila z auta s plnými taškami a bramborami a s mírnou výčitkou pronesla: „Mohl bys pomoci staré babičce, místo abys se díval, jak se vleče s bramborami,“ a zamířila ke vchodu.
Podvodník, zaskočený, ale stále v roli „pomocníka vnuka“, ji poslušně následoval. Netušil, že každý krok po schodech směrem k pátému patru ho přibližuje ne k penězům, ale k policejním poutech.
Jakmile dorazili k bytu, dveře se otevřely – a za nimi čekala policie, připravená k zásahu. Mladík byl okamžitě zadržen. Zaskočený a v šoku z toho, jak se situace obrátila, dokázal vypravit jen jediné překvapené otázky.
„A co vnuk?“ vyhrkl, stále věříc, že někde existuje vyděšený mladík, kvůli kterému sem přijel. Odpověď Marie Ivanovny byla chladná, klidná a pro něj zdrcující.
„Nemám žádného vnuka“: odhalená identita a tvrdé prozření podvodníka
Maria Ivanovna se ani v této chvíli nenechala rozhodit. Bez emocí, ale jasně prohlásila: „Nemám žádného vnuka,“ čímž definitivně odhalila, že od začátku věděla, s kým má tu čest. Podvodník, který si zřejmě teprve nyní uvědomil, že celou dobu hrál roli figurky v její hře, se snažil pochopit jednotlivé kroky, které je k této chvíli dovedly.
Následoval zmatený dotaz: „Proč pak bylo třeba jít do banky?“ Odpověď byla prostá, ale o to výmluvnější: „K zaplacení bytu a telefonu.“ Maria Ivanovna tak dala jasně najevo, že žádné peníze pro podvodníky nikdy připravovat nehodlala.
Další otázka se týkala cesty na chatu: „A na chatu?“ Seniorka mu trpělivě, téměř pobaveně vysvětlila: „Abych si odnesla brambory a cibuli domů,“ a následně pronesla větu, která podvodníkovi musela definitivně zlomit vaz: „Jděte! Nejsem babička s kočkou, ale policejní majorka v důchodu!“
Teprve v té chvíli mu došlo, že se pokusil o podvod na ženě, která celý život bojovala proti zločinu a velmi dobře zná metody podobných gangů. Místo snadné kořisti narazil na profesionálku, která ho dokázala nejen prokouknout, ale i bezpečně dovést přímo do rukou policie.
Silný vzkaz pro seniory: podvodníci nejsou neomylní
Příběh Marie Ivanovny je víc než jen kuriózní historka o tom, jak se podvodník spálil. Jde o silné varování pro všechny seniory, kteří se mohou stát obětí podobných telefonátů. Podvodníci běžně zneužívají emoce, strach o blízké a nedostatek informací. Vymýšlejí si nehody, zadržení policií, dluhy či jiné dramatické situace, aby přiměli starší lidi k okamžitému vydání peněz.
Maria Ivanovna ukázala, že i v pokročilém věku lze zachovat chladnou hlavu, klást si otázky a nenechat se vtáhnout do hry, kterou řídí zločinci. Zároveň dokázala, že s pomocí policie lze podobné případy nejen přežít bez ztráty úspor, ale také přispět k dopadení pachatelů.
Její příběh by měl sloužit jako inspirace a připomínka: nikdy neposílejte peníze neznámým lidem na základě telefonátu, vždy si ověřujte informace u rodiny nebo přímo u policie a nenechte se zastrašit výhrůžkami vězením či neštěstím v rodině.
