Jakub zbystřil.
„A jak bych se tam dostal?“
„No, oficiálně tě tam kopat nenechají,“ pokrčil rameny děda. „Ale… mají dceru. Eliška se jmenuje. Hodná, chytrá holka. Pokud se s ní dáš do řeči a získáš si jejich důvěru, třeba ti dovolí se na pozemku podívat.“
Jakub se zprvu ošíval. Nepřijel přece hledat dívku, ale poklad. Jenže dědova slova mu zněla v hlavě a když o pár dní později spolu vyrazili na „náhodnou“ procházku kolem domu, kde Eliška bydlela, osud už měl všechno připravené.
Na dvoře právě Eliška zalévala květiny. Jakub ji spatřil a najednou ztratil řeč. Tmavé vlasy jí vlály ve větru, úsměv měla srdečný a pohled hluboký. Děda mezitím zahájil rozhovor se sousedem o škůdcích na jabloních a Jakub konečně našel odvahu dívku oslovit.
První rozhovor se změnil v druhý, druhý ve společnou procházku k rybníku a za pár dní už spolu stavěli pergolu na zahradě. Detektor kovů zůstával nevyužitý, ležel schovaný v kůlně pod plachtou.
Jakub na poklad zapomněl. Objevil totiž něco jiného – city, o kterých si myslel, že na ně není ten pravý typ. Eliška mu každým dnem byla bližší. Rozuměli si, smáli se spolu, sdíleli sny i bolest z minulosti. Ona utekla z města po bolestivém rozchodu, on hledal nový smysl života.
Když nadešel den Jakubova odjezdu, seděl s dědou na lavičce. Ten se na něj dlouze podíval a s úsměvem pronesl:
„Tak co, našel jsi ten poklad?“
Jakub se podíval na zamračenou oblohu a odpověděl:
„Našel, dědo. Ale ne ten v zemi.“
„Vidíš, kluk jeden, říkal jsem ti. Ty největší poklady se nehledají v hlíně, ale v lidech.“
Jakub odjížděl, ale už věděl, že se na venkov bude brzy vracet. Kvůli Elišce. Kvůli lásce, kterou našel tam, kde ji nečekal. A detektor kovů? Ten zůstal v kůlně, přikrytý plachtou — už ho nepotřeboval.
Někdy totiž hledáme zlato v zemi, ale pravý poklad objevíme v srdci druhého člověka.
