Ale co bylo divné – tchyně. Neustále odcházela z pokoje. A pokaždé, když se zvedla, se nenápadně ohlédla přes rameno. Vypadala, jako by měla úplně jiný plán, než podporovat rodící snachu.
Během pauzy mezi kontrakcemi jsem poprosila manžela, ať zjistí, co se děje. Vrátil se s nevěřícným výrazem a řekl jen: „Dělá dort.“
„Dělá CO?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Ukázalo se, že moje tchyně si přinesla vlastní suroviny, šlehací metlu a dokonce i formy. V kuchyni zuřivě pekla, míchala těsto a připravovala polevu. Vysvětlila to jednoduše: „Chtěla jsem mít dort připravený, až se miminko narodí!“
Nejdřív jsem byla naštvaná. Tady prožívám jednu z nejnáročnějších chvílí svého života – a ona místo pomoci šlehá bílky a zdobí piškot! Ale pak… jsem se musela smát. Mezi kontrakcemi mě přepadl záchvat smíchu. Ta absurdita situace byla prostě dokonalá.
Když se náš syn konečně narodil, přišla tchyně do místnosti se slavnostním úsměvem a dortem v rukách. Na polevě stálo: „Vítej na světě“. A i když jsem byla stále trochu na rozpacích z jejího „přístupu“, musím uznat, že to mělo své kouzlo.
Od té doby peče stejný dort každý rok na jeho narozeniny. A pokaždé se tomu všichni smějeme. Možná její pomoc nebyla úplně podle mých představ… ale vznikla z toho tradice, na kterou nikdy nezapomeneme.
Život někdy píše ty nejzvláštnější – a zároveň nejkrásnější – scénáře.
