Andrea Černá, jejíž kořeny sahají do Karlových Varů, se nedávno po delší době objevila na veřejnosti při příležitosti předávání cen Thálie. Přítomné diváky mile překvapila svou přirozenou krásou a tím, jak se nestydí za přirozené projevy stáří, které jednoduše patří k životu.
Před třemi dekádami oslnila diváky jako mlynářova dcera Eliška, jež se statečně postavila tváří v tvář všem nástrahám, které jí život přichystal. Tehdy jí bylo pouhých sedmnáct let a právě studovala konzervatoř, přičemž se poprvé postavila před kameru. Její modré oči a roztomilý úsměv ji proslavily a zanechaly otisk v srdcích diváků devadesátých let.
Dílo, jehož backdrop tvoří malebná jihočeská krajina, si našlo své místo v každoročních vánočních televizních pořadech a dodnes je považováno za jednu z nejoblíbenějších pohádek různých generací. Po úspěchu, který Andrea zažila díky "Princezně ze mlejna", se však začala z veřejného života postupně vytrácet.
Není osobou, která by vyhledávala pozornost médií nebo bulvárních fotografů. Upřednostnila divadlo, zejména pražské Divadlo na Vinohradech, kde byla dlouhá léta významnou oporou souboru. Na jevišti si vybudovala profil herečky schopné ztvárnit jak jemné, tak silné postavy, jejíž herecký projev je vždy přirozený, citlivý a bez zbytečných manýrů.
Režisér Zdeněk Troška, který ji kdysi obsadil do své slavné pohádky, opakovaně zdůrazňuje, že byla jiná než ostatní - laskavá, pokorná a skromná. I po letech vnímá Andreu mimoděčně jako stejnou srdečnou osobnost, s níž se poprvé setkal. Troška si je jist, že právě tato jedinečná kombinace vnitřního klidu a přirozené ženskosti z Andrey činila ideální představitelku princezny, kterou si diváci zamilovali i po letech.
Na nedávném ceremoniálu předávání cen Thálie se herečka znovu objevila na červeném koberci. Místo zvolené extravagance, jakou volí jiné herečky, zaujala Andrea svojí skromností a civilním vzhledem. Bez výrazného make-upu a s vlasy staženými dozadu ukázala, že dokáže i bez okázalého stylingu vypadat elegantně a půvabně.
Neusiluje o perfekcionismus, ale přijímá život ve všech jeho aspektech, což ji činí opravdovou dámou. O svém osobním životě mluví jen zřídka. I přesto, že nikdy nebyla vdaná a nemá děti, jak sama často přiznává, našla skutečné naplnění v práci a v klidu mimo svítící reflektory.
Pro Andreu činohra vždy představovala více než jen kariéru; byla pro ni místem, kde mohla být sama sebou a kde měla neustálou příležitost k učení. Z dívky s plachým pohledem se tak stala žena, jež se nesnaží za každou cenu zůstat věčně mladá. Čas se na ní sice podepsal, ale hrdě nese stopy, přičemž působí s grácií, kterou by jí mohla nejedna herecká kolegyně závidět. Andrea Černá dokazuje, že pravá krása spočívá v charismatu, klidu a přirozenosti, nikoliv v dokonalé pleti nebo v drahém oblečení.
