Odpověděl, že to chtěl udělat už dávno a pořád chce, ale že to prostě nejde.
,,Nejsou to holky jako kdysi,“ – řekl.
„Patnáct dní pracuji na poli a patnáct dní jsem doma. Ženy dnes chtějí jen to, aby jim manžel přinesl peníze, aby se mohly dobře obléknout a nalíčit. Na venkově už ženy nepracují venku, nemají už ani domácí zvířata a už se začínají bát i dětí. Žena tedy vlastně neví, co s sebou. Měl jsem přítelkyni. Když jsem přišel domů, chovala se, jako by to nebyla moje žena, mám pocit, že bychom si neměli o čem povídat, že by neměla pochopení pro těch patnáct dní, kdy pracuji ve dne v noci.“
Viděl jsem, že byl unesen takovým kázáním. Jeho slova vycházejí z jeho srdce a vidím, že má nějaké trápení, které by rád vyjádřil. Zeptal jsem se ho, jestli by si nemohl popovídat s dívkami a vidět, že ne všechny jsou takové. Odpověděl, že mnoho dívek odešlo z vesnice do města, pracují leckde, nějakým způsobem se prodávají, věří že sotva někdo chce zůstat ve vesnici.
„Ty, které zůstaly, si opravdu namýšlejí,“ – říká, – „hrozí, že odejdou od manžela, pokud nesplní jejich přání, vzory nacházejí v herečkách z různých filmů a seriálů, které každý den sledují, a lze jen těžko promluvit s nimi, dohodnout se a porozumět jim.“
Za vším co říkal jsem viděla, že se uvnitř bojí. A pak to řekl sám.
„Dříve či později se musíš stát otrokem. Mohou se stát drsnými a tvrdými. Cítí se nezávislé. Žena může dělat všechno, co potřebuje, a zároveň pracuje a může si vydělat a koupit všechno, co potřebuje. Může žít sama šťastně a spokojeně. Ale muž ne. Zatímco máma žije, pere mi prádlo, vaří a uklízí mi pokoj. Ale když bude pryč, ani nevím, co bude se mnou. Ženy umí být strašně „ostré“, – pokračoval, – „někdy bez srdce, bez jakéhokoli citu k muži. Opravdu nám nerozumí. Nevím, ale zdá se mi, že svět směřuje ke svému zániku. V ženách se rodí určitá nenávist vůči mužům, domnělý strach z nich, ale ve skutečnosti se jich bojíme. Kdybyste viděli,“ – pokračoval, – „jak muži ztichnou, když žena promluví, nebo jako třicet mužů v bazénu lázní mlčí, když žena dává příkazy k různým gymnastickým cvičením.“
,, Teď už víš, proč se nemůžu oženit“
,,Ženy si většinou myslí, že naše síla je v tom, že chodíme pít do hospody a pak se stáváme agresivními a rozzlobenými. A to je projev naší slabosti. Vlastně před nimi utíkáme, neboť nás kritizují, nechápou, neboť jsou vlastně schopnější než my a živější než my. Koneckonců, žijí déle.“ – uzavřel, – „nyní chápete, že se nemůžu oženit. Takhle je to pro mě jaksi jednodušší, mám klid, pracuji a žiji svobodně a pak se uvidí. Vím a cítím, že bych měl mít potomky, že by po mně měl někdo zůstat a pokračovat v mém životě, ale jak se mi bude dařit, když je dnes těžké žít“, - uzavřel můj přítel.
Když jsem ho poslouchal, zdálo se mi, že se za horizontem převalují nějaké těžké mraky. Měl jsem pocit, že světem otřásá nějaký nový strach, který si dostatečně neuvědomujeme. Je to strach mužů o ženy, o život, o sebe. Jejich strach z manželství, strach z vlastní sexuality, strach ze síly, která je zachycuje, strach ze samoty a beznaděje. Je třeba léčit každou část společnosti.
Na veřejnosti působí muž svobodně, klidně, šťastně, ale v samotě a tichu svého pokoje, svého soukromého života bývá často depresivní, osamělý, bez zdrojů. Je strašně zranitelný. Musí vypadat mužně, silně a bojovně, ale pod tou vnější silou a maskou touží po chvále, po někom, kdo ho vezme za ruku, dotkne se jeho duše a řekne mu, že je vzácný, že je žádaný a že je milován. Žena se snáze vyjadřuje, snáze vyjadřuje sebe, své city a něhu, snáze se dokáže sblížit s dítětem a lidmi, a proto může otevřeněji přijímat něhu, důvěru i svou duši.
Muž je uzavřenější, umí mluvit o objektivní realitě, o věcech, společnosti, číslech, ale o své duši sotva. Často je vtažen do sebe. Není divu, že kvůli tomu má muž infarkty a různé druhy nemocí, které jej satirizují. Obzvlášť velkými postiženými jsou muži v armádě a ve válce, ve velkých průmyslových komplexech, jako ředitelé, manažeři, jako zodpovědní nebo jako manažeři, obchodníci, s povinnostmi na různých místech ve společnosti.
Bůh stvořil muže, aby chránil ženu zvenčí, a ženu stvořil, aby chránila muže zevnitř. Bůh stvořil muže, aby políbil ženu a ženu, aby něžně políbila muže. Stvořil je, aby žili jeden pro druhého, aby byli jeden ve druhém, aby byli vlastně jedno a viděli tu jednotu ve svých dětech.
S rozpadem toho přírodního systému se rozpadá i sám člověk. Zašli jsme příliš daleko od člověka. Měli bychom se vrátit. Otec nás čeká na prahu. Prosebníci ho rychle poznají a pak budeme moci do rodičovského domu přivést všechny, muže i ženy, děti a staré lidi, aby žili život v hojnosti.
Převzato z knihy Ivančić, Tomislav: Duchovní pomoc člověku.
