Ve svém příspěvku otevřeně popisuje, jak vypadá její pracovní realita. Hned v úvodu zdůrazňuje, že si svého zaměstnání skutečně váží a nehodlá si stěžovat na samotnou profesi, ale na část zákazníků, kteří podle ní překračují základní hranice slušnosti. Doslova napsala: "Jsem prodavačka, pracuji v potravinách. Už mi jdou na nervy vaše sdílené moje obrázky o tom, jak se prodavačka tváří. Upozorňuji, že tuto práci mám nadevše ráda. V první řadě chci poděkovat zákazníkům, kteří se chovají slušně a díky nim je práce ještě krásnější. No a potom vy ostatní."
Právě těm „ostatním“ věnovala následující body. Nejde o výjimečné excesy, ale o situace, které se podle ní opakují tak často, až z nich člověk ztratí iluze o základní ohleduplnosti.
Zapomeňte na mlčení u pokladny: pozdrav není nadstandard
Úplně na začátek svého seznamu prodavačka zařadila to, co by mělo být samozřejmostí – obyčejný pozdrav. Jak popisuje, ona sama se zákazníkům snaží vycházet vstříc a pokaždé je v prodejně přivítá. Co ji ale zaráží, je chladná reakce části lidí, kteří podle jejích slov nejsou schopni ani minimální odezvy. K tomu napsala: "Nemám problém vás pozdravit, když vstoupíte do prodejny, ale i vy můžete odpovědět a ne se dívat jako telata."
Podle ní právě tyto drobnosti rozhodují o atmosféře na prodejně. Zatímco někteří zákazníci se chovají přátelsky a s respektem, jiní dávají najevo pohrdání už jen tím, jak mlčky a bez výrazu projdou kolem obsluhy.
Potraviny nejsou hračka: zboží patří tam, odkud jste ho vzali
Dalším evergreenem je nepořádek, který po sobě někteří zákazníci zanechávají v regálech. Prodavačka upozorňuje, že není problém, když si člověk nákup rozmyslí – problém nastává ve chvíli, kdy zboží odloží kamkoli, jen ne tam, kde ho vzal. U chlazeného sortimentu to může být dokonce nebezpečné. K tomu uvádí: "Zboží, které si vezmete a cestou si to rozmyslíte, se snažte vrátit na místo, kde jste ho vzali. Je vhodné vrátit chlazená kuřecí prsa zpět do chladničky a nevkládat je mezi těstoviny."
Nesprávně odložené potraviny mohou skončit zkažené a v krajním případě ohrozit zdraví jiných zákazníků. Zatímco někomu se to může zdát jako maličkost, zaměstnanci prodejen dobře vědí, kolik zboží se musí kvůli podobnému chování odepisovat.
„Pusťte mě do skladu!“ Ne, opravdu to tak nefunguje
Velmi častou situací je také tlak na personál kvůli nedostupnému zboží. Pokud něco chybí v regálu, zákazníci se často dožadují, aby prodavačka „zajela do skladu“ a přinesla jim to, co chtějí. Jenže ne vždy je to možné – jednoduše proto, že dané zboží není ani tam. Prodavačka k tomu ironicky poznamenala: "Děláme, co můžeme, ale pokud zboží nemáme na prodejně ani ve skladu, nezkoušejte násilím dostat do skladu, že si ho pohledem sami …"
Někteří lidé prý dokonce trvají na tom, že se chtějí do zázemí podívat osobně, jako by jim tam personál něco schválně tajil. Pro zaměstnance je to nejen nepříjemné, ale i bezpečnostní problém – sklad není prostor určený veřejnosti.
Alkohol a cigarety dětem? Prodavači říkají jasné ne
Dalším bodem, který prodavačka zmiňuje, je posílání dětí pro zakázané zboží. Podle jejích slov se stále objevují rodiče či starší sourozenci, kteří bez ostychu vyšlou nezletilé nakoupit alkohol nebo cigarety, a pak se diví, že odcházejí s prázdnou. Prodavačka k tomu stručně a jasně dodává: "Neposílejte děti kupovat alkohol a cigarety, nemůžeme jim to prodat."
Nejde přitom jen o interní pravidla obchodu, ale o zákon. Zaměstnanci riskují postih, pokud by podobnému požadavku vyhověli, a proto v tomto směru ustupovat nemohou.
Respirátory, roušky a vulgarity: pandemická kapitola neúcty
Velkou kapitolou je podle prodavačky období, kdy v interiérech platila povinnost nosit respirátory. Zatímco personál musel mít ochranu dýchacích cest prakticky po celou směnu, část zákazníků pravidla ignorovala nebo je obcházela s cynickými poznámkami. Prodavačka popisuje: "Neříkejte, že nás obdivujete, že dokážeme být celý den v respirátorech, hlavně když vy ten svůj máte pod nosem, nebo místo něj máte roušku, přičemž stále platí, že v interiérech jsou povinné respirátory … Nebo nemáte absolutně nic a i po upozornění nás pošlete do pr*ele a jdete si po svém."
Kombinace porušování pravidel a vulgárních reakcí na upozornění je podle ní jedním z nejvíce frustrujících aspektů práce v první linii. Personál přitom jen plní nařízení, která sám nevymyslel.
Vrácení použitého zboží a nákup bez účtenky
Prodavačka se ve svém příspěvku dotkla i dalšího choulostivého tématu – reklamací. Někteří zákazníci podle ní přicházejí s požadavky, které jsou mimo jakákoli pravidla. Očekávají vrácení peněz za zboží, které už bylo použito, zkonzumováno, nebo dokonce ani nepochází z dané prodejny. K tomu uvádí: "Ne, nemůžeme vám vrátit peníze za použité zboží a zboží bez účtenky. Ani za zboží, které jsme nikdy neprodávali a ani neprodáváme."
Bez účtenky, po použití výrobku nebo u sortimentu, který obchod vůbec nemá v nabídce, jednoduše není co řešit. Přesto se prý podobné situace opakují a často přerůstají v konflikty.
Obchody nejsou banka: rozměňování obřích bankovek
Další „klasikou“ z každodenní praxe je placení vysokými bankovkami za zanedbatelně malý nákup. Prodavačka zmiňuje situace, kdy zákazník zaplatí například stokorunovým nákupem tisícikorunou a bere to jako zábavnou hru na nervy obsluhy. Popsala to slovy: "Ano, je to otřepaná legrace, že jste naštvali prodavačku, když jste za nákup v hodnotě 10 Kč zaplatili tisícikorunou, ale opravdu ne vždy máme na vrácení (hlavně menší obchody). Obchody nejsou banka!"
Menší prodejny často nemají v pokladně tolik drobných, aby mohly bez problémů rozměňovat velké částky. Výsledkem jsou zbytečné konflikty a obviňování personálu, přestože problém vzniká na straně zákazníka.
„Když to nejde načíst, je to zdarma!“ Ne, není
Prodavačka připomíná také jeden z nejrozšířenějších omylů – nebo spíše „vtipů“ – u pokladen. Když čtečka kódu odmítne načíst produkt, někteří zákazníci okamžitě pronášejí poznámku, že by měl být zdarma. Na to reaguje jasně: "Ne, není to zdarma, když mi produkt nechce projít přes pokladnu! Prosím, už to pochopte."
Podle ní nejde o nic originálního ani zábavného, spíš o únavnou frázi, kterou slyší několikrát denně. Technická chyba rozhodně neznamená, že zboží ztrácí svou hodnotu.
Košíky, vozíky a poslední „nashledanou“
V závěru svého desatera se prodavačka dostává k tématům, která se mohou zdát nenápadná, ale pro chod prodejny jsou zásadní. Prvním z nich je vracení nákupních košíků a vozíků na určené místo. Po zákaznících žádá jediné: "Zapamatujte si, prosím, odkud jste vzali nákupní košík nebo vozík a zkuste ho tam i vrátit. Děkujeme."
Rozházené vozíky po parkovišti nebo košíky odložené u jiných regálů komplikují práci personálu a zdržují další zákazníky. Stačí přitom pár kroků navíc a celý systém funguje podstatně lépe.
Jako poslední zmínila zcela základní projev zdvořilosti – rozloučení. I tady se podle ní ukazuje, jak rozdílně lidé k prodavačům přistupují. Napsala: "Vím, že to slovo je otřepaná fráze, ale je vhodné odpovědět na pozdrav „nashledanou“."
Jednoduché „nashledanou“ nic nestojí, ale pro lidi za pokladnou může znamenat zásadní rozdíl mezi příjemnou a vyčerpávající směnou. Příběh této prodavačky tak není jen stížností, ale i výzvou k elementární lidské slušnosti, na kterou se v každodenním shonu příliš často zapomíná.
