Ano, měl vyšší plat než já — o nějakých deset tisíc. Občas mu stoupal plat, někdy mně, ale nikdy nijak výrazně. A přesto si vytvořil vlastní logiku: on je „živitel rodiny“, a já tím pádem ta, co vše utrácí. Výdaje na domácnost? To všechno bylo „pro mě“. I auto na splátky, které mě jednou týdně odvezlo na nákup. I deky, ručníky, hrnce, dětské oblečení, školka, lékaři. Prostě vše.
Když na konci měsíce otevřel rozpočet, jeho věčná otázka byla: „Kolik nám zbylo?“ Samozřejmě nic. Protože veškeré platby, co šly přes mě, byly podle něj moje „rozhazování“.
Postupné utažení smyčky
Na začátku manželství jsme se domluvili, že si každý necháme 10 000 měsíčně pro osobní potřebu, zbytek půjde do společného. Jenže pak změnil pravidla — „vždyť já vydělávám víc, mám nárok na větší osobní částku.“ Takže si začal nechávat rozdíl mezi našimi platy — 20 000 pro něj. Mně pořád zůstávala jen ta desítka. A později si přivlastnil ještě víc: „Tvoje šampóny stojí tři sta, já si hlavu mydlím mýdlem.“
Ve výsledku dával do rodinného rozpočtu 20 000, já 30 000 — a nestačilo to. Přestala jsem si dávat stranou i těch svých 10 000 a všechno vkládala do domácnosti. Sama jsem přežívala na odměnách a prémiích. Ale přesto jsem denně poslouchala, jak mě „živí“ a jak rozhazuju.
A proč jsem to trpěla?
Byla jsem hloupá. Poslouchala jsem jeho, jeho matku, dokonce i tu svoji. Věřila jsem, že neumím hospodařit. Chodila jsem v obnošených věcech, šetřila na všem, odkládala návštěvy lékařů. On si mezitím užíval — nový mobil, značkové boty, subwoofer do auta. A mně s pohrdavým úsměvem radil, jak lépe šetřit.
Rozvod, který přinesl svobodu
A pak jednoho dne odešel. Prý se zamiloval do někoho mladšího, krásnějšího, kdo se umí malovat a nestresuje se domácími rozpočty. Zůstala jsem sama s dítětem a strachem: Jak to zvládnu?
Ale pak přišla první výplata po rozvodu. A na účtu poprvé zůstaly peníze. Skutečné peníze. Najednou jsem měla víc než kdy předtím. Přestaly splátky na auto, zmizely jeho „mužské“ nároky na maso, drahé sýry a pivo.
Nikdo mi nevyčítal, že kuře není maso. Nikdo mi neříkal, že levný sýr je ostuda. Přestaly se ztrácet sladkosti. Nemusela jsem kupovat pizzu místo mých buchet, které údajně „nikdo nechce“.
Poprvé po letech jsem žila
Poprvé po letech jsem šla ke kadeřnici. Koupila si nové oblečení — ne drahé, ale čisté, vkusné. Poprvé jsem si bez výčitek nechala opravit zuby. Syn dostal dárečky, které si dlouho přál — dalekohled, stavebnice, chytré hodinky, vybavení do pokojíčku. Dokonce jsem mu koupila dvě morčata a vše, co k nim patří.
Exmanžel? Posílá výživné — celých 7 200 korun, ze kterých platím školku a kroužek. Jednou před Vánoci mi dokonce „velkoryse“ přidal pět tisíc s poznámkou: „Kup aspoň dítěti mandarinky, na sebe neutrácej.“
To mě už jen rozesmálo.
Nový život
Přijala jsem pracovní povýšení, na které bych si dřív netroufla ani pomyslet. Víc práce? Ano. Ale také víc svobody. Více jistoty.
A teď? Teď sedím na gauči, jím ananas, sleduji svého syna, jak pečuje o morčata, a cítím se bohatší než kdy předtím. Ne na účtu — ale v hlavě, v srdci, v duši. Protože jsem konečně svobodná.
Rozvod nebyl můj konec. Byl to můj začátek.
