I když se zdálo, že vše bude těžké, Olga se rozhodla, že Predrag nebude izolovaný od světa. Aby mohl chodit do školy a zapojit se do společnosti, začala ho každý den nosit na zádech. Toto rozhodnutí nevyplývalo pouze z lásky, ale také z její neochvějné víry v to, že i její syn si zaslouží šanci na lepší život. Jak roky ubíhaly, Predrag dospěl, ale jeho matka na tom nic nezměnila – denně ho dál nosila, a to i přesto, že jí bylo nabízeno několik různých řešení, včetně invalidního vozíku.
„Nepotřebujeme vozík,“ prohlásila jednou rozhodně. „Zvládneme to sami.“ Tato věta se stala jejím krédem a stála za ní celých téměř 60 let.
Kromě toho, že se Olga starala o domácnost a zvládala běžné úkoly, podporovala svého syna v jeho vlastním rozvoji. Predrag si postupně osvojil práci s levou rukou, která zůstala jedinou pohyblivou částí jeho těla. Začal vyrábět různé dřevěné předměty, které dával dětem a přátelům z vesnice. Pro lidi v okolí se stal nejen symbolem odolnosti, ale i radosti – přinášel jim dárky a svým přístupem k životu inspiroval ostatní.
Olga a její syn tak společně čelili nelehké realitě, ale díky své síle a odhodlanosti se jim podařilo nejen přežít, ale i rozvíjet se. Jejich příběh je připomínkou toho, že láska dokáže překonat i ty největší překážky. A co je nejdůležitější – nikdy se nevzdali.
