Brzy jsem pochopila, že ten chlapec potřebuje jistotu a někoho, kdo ho nezklame.
Nechtěla jsem spěchat. Nevnucovala jsem se mu. A když mě Richard o půl roku později požádal o ruku, nejdřív jsem se zeptala i Nathana:
"Bude ti vadit, když si vezmu tvého tatínka?"
Jeho odpověď byla jednoduchá: "Budeš se mnou péct sušenky?"
"Každou sobotu," slíbila jsem.
Roky lásky
Byla jsem tam pro něj, když šel poprvé do školy se svým batůžkem Star Wars. Byla jsem tam, když mu v páté třídě praskl most z dřívek na olympiádě vědy. Byla jsem tam, když mu na plese zlomeně sledoval svou první dětskou lásku.
A i když mi jednou během hádky vykřikl: "Nejsi moje pravá máma!", druhý den mi pod dveřmi proklouzl omluvný vzkaz.
Nebyli jsme spojeni krví, ale láskou. A každý den jsme si ji volili znovu.
Když Richard náhle zemřel na mrtvici, Nathan i já jsme zůstali sami. A já mu slíbila: "Nic se mezi námi nezmění."
Svatba – a nečekané ponížení
Nathan se stal skvělým mužem. A teď se měl ženit.
V den jeho svatby jsem si oblékla nejlepší šaty a na krk si zavěsila náhrdelník, který mi Nathan daroval k promoci: přívěsek s nápisem „Síla“.
Když jsem přišla, přivítala mě snoubenka Melissa s falešným úsměvem. Naklonila se ke mně a šeptla:
"Přední řada je jen pro opravdové maminky. Doufám, že to chápete."
Cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Ale usmála jsem se a s klidem řekla: "Samozřejmě."
Pak jsem si tiše sedla úplně dozadu.
A pak se všechno změnilo
Obřad začal. Nathan se objevil na začátku uličky – vysoký, krásný, hrdý. Udělal pár kroků a pak se – k překvapení všech – zastavil.
Otočil se, hledal pohledem a zamířil přímo ke mně.
"Před tím, než se ožením," pronesl jasným hlasem, "musím něco udělat."
Pak natáhl ruku ke mně:
"Pojď se mnou, mami."
Mami.
Poprvé v životě mi tak řekl.
Držela jsem ho za ruku a společně jsme šli uličkou až k oltáři. Nathan pak přinesl další židli dopředu:
"Sem patříš," řekl.
A já tam seděla – v přední řadě, kde jsem měla být. V očích jsem měla slzy.
To nejkrásnější poděkování
Při slavnostním přípitku Nathan pozvedl sklenici:
"Na ženu, která mě nevynosila pod srdcem, ale dala mi život."
Všichni vstali a tleskali. I Melissa. I její rodina.
A já věděla, že ať už si kdokoliv myslí cokoliv, naše pouto je skutečné. Není dané krví, ale láskou. A to je to nejdůležitější.
