Byl obyčejný úterní večer. S Nathanem jsme seděli v obývacím pokoji, napůl sledovali televizi a napůl podřimovali, když zazvonil telefon.
„Mami, tati, mám velkou novinu!“ zazněl Xavierův hlas. „Potkal jsem někoho. Jmenuje se Danielle a je úžasná. Chodíme spolu tři měsíce a...“ Na chvíli se odmlčel. „Požádal jsem ji o ruku a ona řekla ano!“
Na okamžik jsem oněměla. Bylo toho hodně k pochopení. Žena. Tři měsíce. Zásnuby? „Počkej, vy jste zasnoubení?“ zeptala jsem se a pohlédla na manžela, který měl údivem otevřená ústa.
„Ano! Chtěl jsem vám to říct dřív, ale Danielle je dost plachá. Nebyla připravená se s vámi setkat až doteď, ale přesvědčil jsem ji. Můžeme přijít tento víkend na večeři?“
„Samozřejmě!“ odpověděla jsem, i když mé myšlenky už byly plné obav a jen trochu nadšení.
Xavier během čtyř let na vysoké škole nezmínil jedinou přítelkyni. Žádné příběhy o schůzkách, žádné fotografie, nic. A teď je po pár měsících chození zasnoubený! To bylo šílené.
Po zavěšení jsem se obrátila na Nathana. „Co o ní víme?“ zeptala jsem se, zatímco jsme uklízeli dům na nadcházející víkend. „Odkud je? Co dělá?“
„Miláčku, slyšela jsi to samé co já,“ usmál se Nathan. „Možná je prostě zamilovaný. Víš, jaká je mladá láska.“
To mě neuklidnilo. Druhý den jsem zkusila zavolat Xavierovi, abych se dozvěděla víc, ale jeho odpovědi byly neurčité. „Je odtud,“ řekl s úsměvem v hlase. „Je úžasná, mami. Počkej, až ji poznáš. Dozvíš se vše, co potřebuješ vědět!“
S těmito slovy jsem se rozhodla prozatím nechat obavy stranou a soustředit se na přípravy. Musela jsem se připravit na tuto významnou událost. Nathan mi také připomněl možné výhody synovy svatby: vnoučata!
Když přišel ten velký den, dali jsme si záležet. Upekla jsem kuře, třešňový koláč a prostřela stůl naším nejlepším nádobím.
Nathan koupil drahé steaky. „To je pro případ, že by měla raději hovězí než kuře. První dojmy jsou důležité, že?“
„Samozřejmě, miláčku!“ odpověděla jsem. „Myslíš, že bych měla udělat ještě jeden dezert, kdyby neměla ráda třešňový koláč?“
Celé dopoledne jsme strávili takto. Nathan dokonce posekal trávník, i když jsem netušila, jak to pomůže. Ale byli jsme nadšení.
Když zazvonil zvonek, nemohli jsme skrýt úsměvy. Museli jsme vypadat jako postavy z hororu, protože Xavier o krok ustoupil, když jsme otevřeli dveře.
„Vítejte!“ téměř jsem vykřikla.
Xavier se nejistě usmál a představil nám Danielle, která stála vedle něj, plachá, s rameny shrbenými a malým úsměvem.
