Kristus ji oslovil, jeho pozdrav však nepůsobil tak vřele, jak by možná očekávala. Slova, která zazněla, vnímala jako podivně chladná a vážná. Na jeho pokyn jí anděl položil na hlavu korunu. Poté se žena otočila a vykročila po zlaté ulici, která vedla k jejímu věčnému příbytku v nebi. Domnívala se, že jde o začátek nekonečného štěstí.
Radost z nebe střídá neklid: proč se na ni všichni dívají?
Jak kráčela nebeským prostředím, zmocnila se jí obrovská radost. Všude kolem sebe viděla nádhernou, až dechberoucí nebeskou skutečnost. Postupně začala rozpoznávat tváře lidí, které znala ještě ze svého pozemského života – věřící, přátele, duchovní autority. Všude panoval mír, jistota a slavnostní atmosféra.
Brzy si ale všimla něčeho znepokojivého. Světci i andělé si ji prohlíželi zvláštním, až zkoumavým pohledem. Čím déle šla, tím víc cítila, že na ni upírají zrak. Pohledy nebyly nepřátelské, ale rozhodně nebyly ani bezstarostné. Z její radosti se pomalu stával neklid. Nakonec se obrátila na jednoho z andělů s bílými křídly a zeptala se ho přímo:
„Proč se na mě všichni tak zvláštně dívají?“
Odhalte pravdu, vyzval ji anděl: sundej si korunu
Anděl jí bez prodlení odpověděl a jeho slova se jí vryla hluboko do paměti.
„Sundej si svou korunu, dcero,“ odpověděl jí anděl, „a uvidíš.“
Žena poslechla. Sundala si z hlavy korunu, která na první pohled vypadala dokonale – byla z čistého zlata, leskla se a působila vznešeně. Přesto cítila, že něco není v pořádku. Dlouze si ji prohlížela a snažila se přijít na to, co jí na ní připadá zvláštní.
Poté se zadívala na koruny ostatních svatých kolem sebe. A právě tehdy si všimla zásadního rozdílu. Jejich koruny byly zdobené nespočtem drahokamů a hvězd, zatímco ta její byla úplně prázdná – bez jediného kamene, bez ozdob, bez lesku, který symbolizoval duchovní plody a získané duše. Její koruna byla jen prostý zlatý kruh. V tu chvíli ji přemohl hluboký smutek.
Útěk zpět k trůnu: zoufalá prosba o druhou šanci
Žena nevydržela pohled na svou prázdnou korunu. Okamžitě se otočila a rozběhla se zpět k trůnu Božího Syna. V jejím nitru se mísila hanba, lítost a bolest z poznání, že svůj život – navzdory víře – nevyužila naplno pro službu druhým a pro svědectví o Bohu. Když doběhla k trůnu, padla na kolena před Spasitelem a v slzách zvolala:
„Pane Ježíši, dej mi ještě jednu šanci! Vrať mě na zem! Tentokrát udělám mnohem víc!“
Byla to zoufalá prosba člověka, který teprve tváří v tvář věčnosti pochopil, co všechno mohl během svého pozemského života udělat jinak – a neudělal. Toužila vrátit se zpět mezi živé, aby tentokrát žila aktivně, odvážně a naplno ve službě tomu, v koho věřila.
Probuzení v slzách: sen, který změnil celý její život
V okamžiku největšího zoufalství sen náhle skončil. Žena se prudce probudila, celá rozechvělá a v slzách. Příval emocí byl tak silný, že se sesunula z postele na kolena. To, co prožila ve snu, vnímala jako vážné varování – jako výzvu, aby přehodnotila svůj život, své priority a to, čemu věnuje čas i energii.
Na kolenou, ještě s tváří smáčenou slzami, se rozhodla, že od této chvíle zasvětí svůj život Pánu jako věrná svědkyně. Nešlo jen o chvilkové pohnutí – podle svědectví se její život skutečně radikálně změnil. Začala se aktivně věnovat lidem kolem sebe, sdílela svou víru, pomáhala, kde mohla, a snažila se oslovit ty, které považovala za „ztracené duše“.
Její svědectví bylo popisováno jako upřímné, vroucí a silné. Lidé, kteří ji znali předtím, viděli zřetelnou proměnu. Podle autorů tohoto příběhu Bůh požehnal jejímu úsilí a díky jejímu nasazení a odhodlání se mnoho lidí obrátilo k víře.
Proč nás Bůh nechává na zemi? Silné poselství autora příběhu
Vypravěč tohoto textu, Hyman J. Appelman, připojuje k příběhu jasné a osobní vyznání. Tvrdí, že je hluboce přesvědčen – stejně pevně, jako věří v Ježíše Krista – že hlavním, a možná jediným důvodem, proč Bůh zachraňuje lidi a ponechává je ještě nějaký čas na zemi, místo aby je okamžitě vzal k sobě do nebe, je jejich úkol stát se jeho svědky.
Podle jeho názoru je nejdůležitějším posláním každého „Božího dítěte“ právě to, aby na tomto světě hlásalo evangelium a přivádělo další lidi k víře. Cílem má být, jak uvádí, „učinit z národů Kristovy učedníky“. V tomto světle se prázdná koruna z ženského snu stává varovným symbolem života, v němž člověk sice věří, ale nekoná – nebo alespoň nekoná tolik, kolik by mohl.
Autor tak prostřednictvím dramatického snu klade čtenářům nepříjemnou, ale zásadní otázku: pokud by dnes stáli před Božím trůnem, byla by jejich koruna plná hvězd a drahokamů, nebo by zůstala prázdná?
