Když jsem přinesla diplom – máma pokrčila rameny.
Když jsem si našla práci – pronesla, že Adéla už má manžela.
Když jsem získala vlastní byt – mávla rukou, že Adéla má dítě a to je přece teprve skutečný úspěch.
Každý můj krok vpřed byl v jejích očích jen nedostatečný pokus dohnat sestru. Snažila jsem se, bojovala jsem sama se sebou, s vlastními pochybnostmi, ale máma mi nikdy nedala pocit, že bych byla dost dobrá. Její láska byla vždy podmíněná – byla jen pro Adélu.
A přesto jsem ji milovala. Byla to moje máma. Doufala jsem, že když budu hodná, když budu pomáhat, když budu k dispozici, jednou mě obejme se stejnou hrdostí, jako objímala Adélu.
Loni šla máma do důchodu. Peněz měla málo, zdraví se zhoršovalo. Pomáhala jsem jí s nájmem, léky, jídlem. Sama jsem přitom žila od výplaty k výplatě. Dokonce jsem si vzala úspory, které jsem měla na vlastní rekonstrukci, a investovala je do oprav jejího bytu: nové rozvody, tapety, sporák. Chtěla jsem, aby se měla dobře.
A pak přišly její narozeniny. Na dárek mi už nezbylo, ale přišla jsem aspoň s kyticí a dortem. Obejmula jsem ji, políbila na tvář, popřála jí zdraví. Myslela jsem, že jí udělám radost.
Ale máma mezi hosty vstala a ostře pronesla: „A kde je dárek? Copak nevíš, že na narozeniny se chodí s dárkem?“
V místnosti nastalo ticho, které mi znělo v hlavě ještě dlouho. Stud, ponížení, bolest – všechno se ve mně najednou sevřelo. Stála jsem tam jako malá holka, která se zase snažila být dost, ale znovu narazila na zeď. A v tu chvíli jsem pochopila – tohle byla poslední kapka.
Celý život jsem se snažila zasloužit si její uznání. Čekala jsem, že mě konečně pochválí. Ale ta chvála nikdy nepřišla. A tehdy mi došlo, že možná ani nikdy přijít neměla.
Nejsem na ni zlá. Nejsem naštvaná. Jsem unavená. Už nebudu dál bojovat o lásku, kterou mi odmítá dát. Moje peníze, moje síla, můj čas – už nebudou patřit někomu, kdo ve mně vidí jen stín „dokonalé“ sestry.
Odteď budu žít pro sebe. Pro svůj klid, pro svou budoucnost, pro své štěstí. Přestanu se natahovat po slunci, které mě nikdy nezahřeje.
Občas totiž musíme přestat bojovat o lásku těch, kteří nás nikdy skutečně neviděli. Abychom ji konečně našli sami v sobě.