Když mi syn jednoho večera zavolal a poprosil, zda by se ke mně s rodinou mohl „dočasně“ nastěhovat, ani na okamžik jsem nezaváhala. Věřila jsem, že jde jen o krátkou výpomoc milovaným blízkým, a těšila se na čas s vnoučaty. Netušila jsem, že během několika měsíců přijdu o pocit domova, o úspory i o důvěru ve vlastního syna. Jak se z dobré vůle a mateřské lásky stane past, ze které se člověk jen těžko dostává?
Telefonát, který vše odstartoval: „Mami, máme problémy s bytem…“
Večerní telefonát od syna zněl na první poslech napjatě. V hlase měl stres a bezradnost. „Mami, máme problémy s bytem – teče nám do střechy, rekonstrukce se protahuje. Můžeme u tebe pár týdnů bydlet? No maximálně měsíc.“ Odpověděla jsem bez přemýšlení: „Samozřejmě, přijeďte!“ V hlavě jsem si už malovala idylický obraz – uvolním druhý pokoj, koupím vnoučatům pár nových hraček, uvařím jejich oblíbená jídla, doma bude zase živo a veselo.
