V následujícím vyprávění zaznívá dětská upřímnost bez filtru. Někdy je něžná, jindy nekompromisní, ale v jádru je to vyznání lásky těm, kdo mají „čas na děti“.
„Moje babička je žena, která nemá vlastní děti…“
Největší síla podobných příběhů spočívá v tom, že se nesnaží být dokonalé. Dítě si všímá, co prarodiče dělají, jak se chovají, co je pro ně typické – a skládá z toho vlastní definici babičky a dědečka.
Moje babička je žena, která nemá vlastní děti. Miluje cizí děti, chlapce i děvčata. Můj dědeček je jako moje babička, ale je to muž. Chodí s dětmi na procházky a učí je rybařit a další zajímavé věci. Babička a dědeček nemají nic jiného na práci než se navštěvovat. Jsou staří a neměli by moc běhat a skákat.
V pár větách je vidět typická dětská zkratka: prarodiče jsou „staří“, mají „čas“ a jejich svět se točí kolem návštěv a vnoučat. A právě to je pro dítě zásadní.
Poutě, zábavní parky a tempo, které nikam nespěchá
V dětském vidění jsou prarodiče často ti, kdo dovolí víc – nebo alespoň jinak. Mají trpělivost zastavit se u listu, housenky nebo čehokoli, co zrovna upoutá pozornost. A hlavně: netlačí na výkon.
Ale berou nás na poutě a do zábavních parků a musí mít hodně peněz, abychom mohli jezdit na všem, co chceme. Když jdou s vámi na procházku, zastaví se, aby si něco prohlédli, třeba krásný list nebo housenku. Nikdy neříkají „rychleji“. Nosí brýle a mohou si vyndat zuby.
Jedna věta střídá druhou a přepíná mezi dojetím a komikou. Dítě vnímá, že prarodiče jsou ochotní se zastavit, dívat se a být přítomní. A zároveň naprosto věcně konstatuje věci, které dospělí obvykle raději zamlčují – třeba brýle nebo zubní protézu.
Čtení pohádky pokaždé znovu, jako by to bylo poprvé
Pro děti je důležité opakování. A prarodiče bývají ti, kdo ho neodbydou. Neřeší, že stejný příběh slyší podesáté, protože pro dítě je to stále stejně vzrušující.
Babička sice není moc chytrá, ale umí se zeptat: Proč pes honí kočku? Kde má housenka hlavu? Když vám čte knihu, nikdy nepřeskočí příběh nebo neřekne, že už ho četla.
Věta „není moc chytrá“ může dospělému znít tvrdě, ale v dětském podání často znamená něco jiného: babička se ptá, zajímá se, přemýšlí nahlas a bere dětské otázky vážně. A to je pro dítě možná ta největší „chytrost“.
Pointa, která zůstane v hlavě
Celý příběh nakonec míří k jednoduchému závěru: prarodiče nejsou důležití tím, co mají, ale tím, co dávají – čas, klid a pozornost.
Každý by si měl najít babičku, protože oni jsou jediní dospělí, kteří mají čas na děti.“
Možná je to jen dětská nadsázka. Možná je to ale také připomínka pro rodiče, kteří se v každodenním tempu často honí za tím, co „musí“. Děti si totiž nakonec pamatují hlavně to, kdo se s nimi zastavil – a kdo na ně měl čas.
