V Karlovi hrklo: „Požár? Vloupání?“
„S bytem je všechno v pořádku… jenom nám už zakázali v něm bydlet.“
„Kdo?!“
„Kdo jiný – tvoje matka!“ vyhrkla zoufalá Jana.
Byt, který byl domovem jen na papíře
Před lety se s Janou a dětmi přestěhovali do Prahy. Tvrdě pracovali, začínali od nuly. Když Janin otec zdědil byt po vzdáleném příbuzném, nabídli jim ho k užívání. „Bydlete tady. Já jsem důchodce, daně mě netíží, byt je na mě, ale budeme vám sloužit.“
Zrekonstruovali ho, zařídili nábytkem a vytvořili si domov. Formálně byt nepatřil jim, ale věřili, že jsou v bezpečí. „Kdo by nás vyhodil? Nejsme přece cizí.“ uklidňoval tehdy Karel svou manželku.
Osudový zlom: rozhodnutí tchyně
Všechno se změnilo na oslavě otcových narozenin. Po ní přišla tchyně s nečekaným oznámením: „Rozhodli jsme se, že u vás bude bydlet náš synovec Jakub. Nastupuje na vysokou. A taky – byt je pořád na nás, takže rozhodujeme, kdo tam bude žít.“
Jana byla v šoku. Karel, místo aby se postavil na její stranu, jen přikývl: „Žádný problém.“ Tím však v Janě prasklo cosi hlubokého.
Nový pán domu proměnil byt v peklo
Jakub se usadil jako pán. Jedl na gauči, neuklízel, ničil vybavení. A když dorazili Karlovi rodiče, rozpoutalo se pravé peklo. Tchyně kritizovala vše: „Jakub má špinavé boty! Proč není bunda vypraná?! A proč není žádný koláč?!“
Nakonec šla na věc přímo: „Nechápu, jak může můj syn žít s někým, jako jsi ty! Bylo by lepší, kdybys odešla.“
„Kam mám jít? Dcery mají vlastní rodiny, nájmy jsou drahé…“ snažila se Jana odporovat.
„To není můj problém. Bal si věci.“ A když Jana odmítla: „Všechno vysvětlím Karlovi. Podepíše žádost o rozvod.“
Rozhodující střet syna s matkou
Když se Karel dozvěděl, co se stalo, okamžitě zasáhl: „Mami, co to má znamenat?! Vyhodila jste mou ženu?!“
Tchyně se neštítila ani pomluv: „Je navíc. A navíc – pije! Slyšela jsem cinkání lahví v tašce.“
Karel se bránil: „To Jakub vynesl odpadky!“
„Nesvaluj to na dítě! Pokud se tu ještě objeví, nestěžuj si.“
Rozhodl se jasně: „Tak půjdu s ní.“
Tchyně jen chladně konstatovala: „Ještě lepší. Jakub má přítelkyni, bude mít kde bydlet.“
Odchod, který znamenal nový začátek
Karel s Janou sbalili věci, nábytek i spotřebiče. Pomohl jim kamarád Václav. Po třech dnech zůstalo v bytě jen torzo: špinavý gauč a umývací mísa.
O několik dní později se do bytu vrátila tchyně s dcerou Terezkou a nevěřily vlastním očím: „Prázdno… Není sporák… Lednice… Nábytek…“
Marně se pokoušela kontaktovat Karla i vnučky. Telefonní hovory končily odmítnutím: „Už nám nevolte!“
Marné prosby a pozdní lítost
Půl roku nato zazvonil Karlovi telefon. Neznámé číslo. Byl to hlas jeho matky: „Synu, to jsem já… Máma… Nevoláš… Lituju toho. Vraťte se. Bydlete tady.“
Karel jí však odpověděl nekompromisně: „Už bydlíme. Ve svém.“
„Ve svém? Nač vám další byt? Máte přece náš!“
„Váš je váš. My máme svůj. A my se do něj už nevrátíme.“ Tím konverzace skončila.
Byla to definitivní tečka za jednou bolestnou kapitolou. A už se nikdy neotevřela.
