Tereza se ale snažila. Byla vždy zdvořilá, vstřícná, ochotná. Doufala, že časem se vztahy urovnají. Jenže čím víc se snažila, tím víc byla odmítaná. Ani narození malého Adama situaci nezlepšilo. Místo vřelého přijetí vnuka následovalo další přehlížení. Nikdy nezavolali, nezajímali se, jak se Adam má. Nepřišli ho navštívit, nezvedli ho do náruče.
Lukášova reakce? Mlčel. „Nevšímej si toho,“ říkal jen. „Dělají to schválně, aby tě provokovali.“ Ale v Tereziných očích to byla zrada. Očekávala, že se za ni postaví. Že ji ochrání. Místo toho ale Lukáš stále častěji jezdil k rodičům sám. Vracíval se pozdě v noci s obvyklou výmluvou: „Rodinné záležitosti.“
Napětí mezi manželi rostlo. Tereza se cítila čím dál víc osamělá a zraněná. Na rodinné oslavy byla zvána pouze Lukášova samotného. „To není pro cizí,“ řekla jí jednou bez ostychu Helena. Každé takové odmítnutí bylo jako rána do srdce.
Nejtěžší chvíle však přicházely, když se na ni s otázkami obracel malý Adam. „Proč si se mnou babička nechce hrát, mami?“ ptal se bezelstně. Tereza ho jen objímala, polykala slzy a marně hledala odpověď.
Situace se stala neúnosnou. V Terezině hlavě se stále častěji ozývala myšlenka na rozvod. Pokud ji její vlastní muž neumí ochránit před vlastní rodinou, bude to muset udělat sama.
Rozhodující chvíle přišla o Silvestru. Roky doufala, že alespoň během svátků bude Lukáš stát při ní. Ale ani tentokrát se nic nezměnilo. Den před oslavou přišel domů s obvyklou výmluvou: „Mamince není dobře, musím k ní zajet.“
Tereza se v tu chvíli zlomila. „A co my? My jsme zase na druhém místě?“ zeptala se tiše. Jeho mlčení však bylo jasnou odpovědí.
Tu noc nespala. Seděla v kuchyni, dívala se na blikající světýlka za oknem a v duchu si opakovala: „Už nikdy více.“
Když se Lukáš ráno chystal odjet, Tereza už měla sbaleno. „Kam jdeš?“ zeptal se překvapeně, když spatřil kufry.
„Odcházím,“ odpověděla klidně, pohledem mu hledíc do očí. „Už mě nebaví být cizí v rodině, kde jsem měla být doma. Když jsi nás nedokázal ochránit, ochráním nás já sama.“
Lukáš zbledl. „Terezo, prosím, pojďme si promluvit…“
Ale ona už ho neposlouchala. Vzala syna za ruku a odešla.
Odjela k sestře do Olomouce, kde našla útočiště a opravdové přijetí. Sestra s rodinou je přijali s otevřenou náručí. Postupně si našla novou práci, pronajala byt a Adama zapsala do školky. Pomalu se učila znovu dýchat.
O půl roku později se Lukáš přece jen objevil. S hlavou sklopenou přiznal: „Mýlil jsem se. Nedokázal jsem čelit matce. Chci, abychom byli zase spolu.“
Tereza mu však jen klidně odpověděla:
„Už tě nemůžu přijmout zpět. Zradil jsi mě i Adama. Neochránil jsi nás tehdy, nemohu ti věřit, že to uděláš někdy v budoucnu.“
Lukáš odešel a ona si poprvé po letech uvědomila, že je svobodná. Její nový život nebyl snadný, ale byl její. A hlavně – bez bolesti, ponižování a bez cizí vlády nad jejím osudem.
