V dětských domovech a kojeneckých ústavech po celém světě žijí děti, které neudělaly vůbec nic špatného, přesto jsou potrestány samotou. Když miminko pláče, volá po náruči, hlase, doteku. Co se ale stane, když plakat přestane – ne proto, že by bylo spokojené, ale protože pochopilo, že nikdo nepřijde? Jaké ticho pak zavládne v sirotčinci, kde by měl být slyšet dětský pláč, smích i šum života?
Dětský pláč jako volání po blízkosti, ne jako obtíž
Malé děti pláčou. Většina dospělých to vnímá jako nápor na nervy, ale ve skutečnosti je to jejich jediný jazyk. Miminko nepláče jen tehdy, když ho něco bolí nebo má hlad. Pláčem prosí o náruč, o pohlazení, o obyčejné lidské teplo. Chce cítit, že není na světě samo. Tam, kde je milující rodina, bývá pláč rychle utišen – někdo přijde, vezme dítě do náruče, promluví na něj, obejme ho.
