Znepokojeně jsem se zeptal pečovatelky na důvod tohoto ticha. Její odpověď byla srdcervoucí.
‚Novorozenci pláčou, když sem poprvé přijdou,‘ vysvětlila. ‚Volají po útěše, po někom, kdo by je pochoval, po teple a ujištění. Je to jejich způsob komunikace. Ale zde personál nemůže vždy reagovat okamžitě. Je tu příliš mnoho dětí a málo rukou.
Nakonec děti přestanou plakat – ne proto, že by byly spokojené, ale protože se naučily, že nikdo nepřijde. Uvědomily si, že tu není žádná matka, která by je utišila, žádná náruč, která by jim nabídla bezpečí. Ticho se stává jejich přežitím.‘"*
Tato slova hluboce zasáhla manželský pár. Po návratu domů se žena postavila k postýlce své klidně spící dcery a tiše jí slíbila, že ať už život přinese cokoli, nikdy se nebude cítit opuštěná. Vždy bude jejím bezpečným přístavem a neochvějnou oporou.
Tento příběh zdůrazňuje důležitost citové vazby mezi rodiči a dětmi. Studie ukazují, že děti, které vyrůstají v prostředí s nedostatečnou emocionální podporou, mohou mít v dospělosti problémy s důvěrou a sebevědomím. Naproti tomu děti, které zažívají láskyplnou péči, mají tendenci být sebejistější a lépe zvládat stresové situace.
Je nezbytné, aby rodiče a pečovatelé reagovali na potřeby svých dětí, poskytovali jim pocit bezpečí a budovali s nimi pevné emocionální vazby. Tímto způsobem můžeme zajistit, že žádné dítě nebude muset zažít ticho nenaplněné naděje.
