Jen co se svět vzpamatoval z jednoho šoku, přišel další. Z pátku na sobotu americké síly společně s izraelskou armádou udeřily na Írán. Terčem se stali vysoce postavení představitelé teokratického režimu, armádní velení i klíčová vojenská infrastruktura. Západní média o víkendu informovala o tom, že během útoků byl zabit i nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí.
Trump obě operace prezentuje jako nezbytný krok k ochraně amerického lidu před hrozbou, kterou podle něj tyto režimy představují. Zatímco venezuelská akce je vykreslována jako součást „války proti drogám“, íránská operace má být odpovědí na dlouhodobé napětí kolem jaderného programu a regionálního vlivu Teheránu.
„Čtyři týdny“ války. Prezident věří v rychlou akci
V rozhovoru pro britský deník Daily Mail Trump naznačil, že konflikt v Íránu vnímá jako časově omezenou operaci. „Počítali jsme s tím, že to bude asi čtyři týdny. Vždy to byl zhruba čtyřtýdenní proces. Je to velká země, takže to může trvat čtyři týdny – nebo i méně,“ prohlásil sebevědomě.
Jeho slova však budí rozpaky. Čtyři týdny zní na papíře jako rychlá, chirurgická akce, realita může být úplně jiná. Írán je vojensky i politicky nesrovnatelně složitější cíl než Venezuela a jakýkoli omyl může vést k dlouhodobému konfliktu s nedozírnými následky – nejen pro region, ale i pro globální bezpečnost a ekonomiku.
Přesto prezident působí dojmem, že má situaci pod kontrolou a že vše probíhá přesně podle jeho scénáře. A právě to je vnímáno jako jeden z nejrizikovějších prvků celé operace.
„Přátelské převzetí Kuby“: Trump míří na další režim
Zatímco svět řeší Írán, v zákulisí se už mluví o dalším cíli. Podle novinářky Vivian Salamové z magazínu The Atlantic má Trump připravený „velkolepý“ plán – svrhnout ne jednu, ale rovnou tři autokracie.
Součástí tohoto plánu mají být právě Venezuela a Írán – a jako třetí v řadě Kuba. Právě na ni se prezident podle zákulisních informací začíná soustředit stále víc.
Sám Trump spekulace nepřímo potvrdil. V pátek při odchodu z Bílý dům před novináři prohlásil, že by mohlo dojít k „přátelskému převzetí Kuby“.
„Kubánská vláda s námi jedná a jak víte, má velké problémy. Nemají peníze, nemají teď nic. Jednají s námi a možná se dočkáme mírového převzetí Kuby,“ uvedl prezident.
A pokračoval ještě dál: „Mají velké problémy a myslím, že bychom mohli udělat něco dobrého, velmi pozitivního pro lidi, kteří byli vyhnáni, nebo pro ty, kteří na Kubě žijí a jsou na tom hůř. Je docela možné, že to skončí přátelským převzetím Kuby,“ dodal.
Slova, která by za běžných okolností zněla jako nadsázka, dnes – po útocích ve Venezuele a Íránu – zní až znepokojivě konkrétně.
Tři režimy v hledáčku: plán na „velkolepý“ odkaz?
Podle informací, které Salamová zveřejnila, je přesvědčení prezidenta o vlastní nepostradatelnosti silnější než kdy dřív. „Prezident má pocit, že se mu vše plní podle plánu a že to funguje,“ cituje novinářka nejmenovaný zdroj z administrativy.
Trump má podle těchto zdrojů ambici vytvořit si historický odkaz tím, že odstraní tři dlouhodobě nenáviděné protivníky americké politiky.
- Venezuela – spojovaná s nacionalizací ropného průmyslu, autoritářským režimem a rozsáhlou korupcí.
- Írán – symbol protiamerické revoluce z roku 1979 a dlouholetý sponzor šíitských milicí v regionu.
- Kuba – komunistický ostrov jen pár desítek kilometrů od Floridy, který přežil studenou válku, desítky let sankcí i různé pokusy o změnu režimu.
Plán vypadá na papíře „velkolepě“, jenže za ním se skrývá obrovské riziko destabilizace celých regionů a opakování chyb, které už v minulosti Západ stály desítky let práce a biliony dolarů.
Kuba v hluboké krizi: ideální terč?
Fakt, že si Trump „brousí zuby“ právě na Kubu, rozhodně není náhoda. Ostrov se už delší dobu propadá do hluboké ekonomické krize, kterou tamní komunistická vláda tradičně svádí na americké sankce.
Kubánská ekonomika je vyčerpaná, nedostatek základního zboží je na denním pořádku a vládní propaganda jen stěží maskuje rostoucí nespokojenost obyvatel. Po přísnějších sankcích, které Washington uvalil už během první Trumpovy administrativy, se situace ještě zhoršila.
Trump už v prvním období v Bílém domě stopl oteplování vztahů s Havanou, které zahájil jeho předchůdce Barack Obama. Nyní zašel ještě dál – naznačuje, že by místo pozvolného uvolňování napětí mohlo dojít k otevřené změně režimu, a to buď tlakem, nebo dokonce „převzetím“ ze strany USA.
Zda si pod výrazem „přátelské převzetí“ představuje politický obchod, mezinárodní dohodu, nebo další tvrdou operaci podobnou těm ve Venezuele a Íránu, zatím nikdo přesně neví.
Osobní ambice, nebo zájem světa?
Podle Salamové a dalších komentátorů však za Trumpovým postupem nestojí jen geopolitika. Mnozí tvrdí, že prezident hledá velké dramatické tahy, které mu zajistí místo v učebnicích dějepisu – ať už jako „tvrdého muže, který zlomil tři diktatury“, nebo jako politika, který rozpoutal několik nebezpečných konfliktů najednou.
Není náhodou, že kritici upozorňují, že Trump často mluví o sobě jako o jediném, kdo „dokáže situaci napravit“ – ať už jde o Venezuelu, Írán nebo Kubu. Společným jmenovatelem těchto kroků je přesvědčení, že právě on je jediným řešením problému.
Kuba mezitím dál bojuje s krizí, obyčejní lidé stojí fronty na základní zboží a režim se snaží přežít mezi tlakem zevnitř i zvenčí. Zda se z ostrova stane další dějiště americké „osvobozovací“ operace, nebo půjde jen o rétorický nátlak, ukážou následující týdny a měsíce.
Jisté je jen jedno: Trumpova slova už nelze brát jako prázdné výhrůžky. Po Venezuele a Íránu se svět naučil, že když tento prezident mluví o „převzetí“ nějaké země, může to být děsivě konkrétní plán.
