Těhotenství probíhalo bez komplikací. Každá kontrola, každý test ukazoval, že miminko roste zdravě. S manželem Jakubem jsme se těšili. Připravili jsme výbavičku, vyzdobili pokojíček, koupili kočárek, plenky, oblečení. Rodina byla stejně natěšená. Tchán volal denně, tchyně připravovala výbavu, moje maminka nakupovala hračky.
Nic nenasvědčovalo tomu, jak dramatický obrat přijde.
Porod proběhl rychle. Na svět přišla drobná holčička — 2900 gramů, 45 centimetrů, ale zdravě růžová a vitální. Jenže když ji na chvíli odnesli na vyšetření, netušili jsme, že za chvíli vejdou dva lékaři s vážnými tvářemi a soucitným pohledem.
Neonatolog řekl tiše, ale nekompromisně:
„Vaše dcera má Downův syndrom. Doporučujeme odmítnutí dítěte. Jste mladá, můžete mít jiné.“
Zem pod nohama se mi propadla. Po letech v nemocnici jsem znala statistiky, diagnózy, komplikace. Ale v tu chvíli to nebyla statistika — byla to moje dcera. Malý človíček, který potřeboval mě. Ne umělá doporučení.
Zavolala jsem manželovi. Do hodiny přijel. Společně jsme vešli do ordinace primářky. Když nám znovu nabídli papíry k odmítnutí, Jakub tiše, ale pevně řekl:
„Nepodepíšeme nic. Bereme si naši dceru domů.“
Dali jsme jí jméno Radmila. Protože pro nás byla radostí, kterou nám život dal.
Za několik dnů k nám na pokoj přivedli jinou ženu. Byla to už její páté dítě. Když se dozvěděla, že její dcera má Downův syndrom, jednoduše pokrčila rameny:
„Sepište odmítnutí. Kojit nebudu. Nechci to dítě.“
Sestřičky mi nabídly, abych holčičku nakrmila. Když jsem si ji vzala do náruče, srdce mi puklo. Byla drobná, křehká a němá, ale její oči hledaly něčí náruč. Zavolala jsem manželovi a vyslovila prosbu, která mi pulzovala v hlavě:
„Nechceme ji vzít domů taky? Aby měla Radmila sestru.“
Jakub dlouho mlčel. A pak pronesl:
„Ano. Vezmeme ji.“
Pojmenovali jsme ji Ludmila. Po týdnu jsme odcházeli z porodnice ne s jedním, ale se dvěma děvčátky. Jedno naše pokrevně, druhé srdcem. Obě ale byly naše.
Jenže radost střídalo zklamání. Když jsme tu novinu oznámili rodině, přišla ledová sprcha.
„Jste blázni. Udělali jste si své rozhodnutí — tak si to taky sami řešte. My vám pomáhat nebudeme.“
A skutečně — neozývali se, nepřijeli, neposlali ani korunu.
Byli jsme na všechno sami. Bezesné noci, zdravotní komplikace, náročná péče, shánění specialistů, terapie, rehabilitace. Ale ani na chvíli jsme nezalitovali.
Radmila i Ludmila rostly v milující rodině. Četli jsme jim, zpívali, učili je písmena. V šesti letech znaly abecedu, začínaly číst, byly veselé, zvídavé a šťastné.
Postupně se led mezi námi a rodiči začal lámat. Nejprve zavolali. Pak přijeli. Dívky je přijaly s otevřenou náručí — bez výčitek, bez otázek. Stačila jim přítomnost prarodičů, láska, objetí.
My jsme odpustili. Protože jsme si od začátku vybrali lásku místo strachu. A to byla ta nejlepší volba v našem životě.
