Jedno sobotní ráno mi došla trpělivost. Pronajala jsem dodávku, naložila pohovku sama a odvezla ji na skládku. Cítila jsem úlevu. Ještě téhož odpoledne mi přivezli novou, krásnou, čistou pohovku.
Když Bryce přišel domů a uviděl novou sedačku, zbledl. Místo radosti jen ztuhl a vyrazil ze sebe: „TY JSI TU POHOVKU VYHODILA?“
Zmateně jsem přikývla. „Ano, konečně. Dlouho jsi to odkládal.“
Ale on jen rozšířil oči a vykřikl: „TY JSI VYHODILA PLÁN?!“
A bez dalšího slova popadl klíče. „Nasedni. Musíme ji najít. Hned.“
Jela jsem s ním, zmatená a s hlavou plnou otázek.
„Bryce, jaký plán? O čem mluvíš?“
Chvíli mlčel. Pak konečně řekl: „V pohovce byl obálka. Důležitá obálka.“
„Jaká obálka?!“ zvýšila jsem hlas.
„Ještě před svatbou mi strejda dal něco jako nouzový balíček. Peníze. Řekl, že kdybych někdy potřeboval začít znovu. Nechtěl jsem o tom mluvit, protože jsem to nechtěl použít… pokud by to nebylo nezbytné.“
„TY JSI SCHOVAL PENÍZE V POHOVCE?“ vytřeštila jsem oči.
„Bylo to bezpečné! Kdo by tam hledal?“ bránil se.
Na skládce jsme byli pět minut před zavíračkou. Pracovník nám s nezájmem ukázal směr: „Ještě ji máte vzadu na hromadě. Máte deset minut.“
Bryce se rozběhl přes hromady starého nábytku a haraburdí. Já klopýtala za ním, pořád nevěřící. Konečně jsme ji uviděli – naši starou, květovanou, odporně proleželou pohovku.
Bryce se na ni vrhl jako detektiv. Roztrhl polstrování, obrátil polštáře. Já tam stála jako uprostřed nějakého podivného televizního pořadu o lovu pokladů.
A pak:
„MÁM TO!“
Zvedl se celý špinavý, v ruce zaprášená, žlutá obálka. V ní balíky dvacítkových, padesátidolarových a několik stovek. Muselo tam být skoro 20 000 dolarů.
Zůstali jsme stát v tichu, v záplavě zápachu ze skládky, ale nic jsme necítili. Jen šok.
Bryce se na mě podíval provinile: „Tak… nová sedačka, co?“
Založila jsem ruce na prsou: „Od teď už žádné úspory v nábytku, jasné?“
Usmál se: „Smluveno.“
Domů jsme jeli potichu, stále v šoku. Ale jedna věc byla jistá: ta nová pohovka si své místo doma rozhodně zasloužila.
