reklama
Když můj jednadvacetiletý vnuk zemřel, zanechal v našich srdcích prázdnotu. Byl plný života a měl hlubokou lásku ke zvířatům, zejména ke svému papouškovi Charliemu, který byl jeho pýchou a radostí. Charlie mu často sedával na rameni nebo vesele štěbetal, když byli spolu.
Po jeho odchodu si jeho matka nebyla jistá, zda se o Charlieho dokáže postarat. Milovala ho, ale nevěděla, jestli je připravena převzít tuto odpovědnost. Viděla jsem, jak moc ji to trápí, a tak jsem nabídla, že si Charlieho vezmu k sobě. "Nech mě se o něj postarat," řekla jsem. "Je to část jeho, kterou si můžeme stále uchovat."
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
