V navazujícím pozorování se zaměřil na další pacienty v terminálním stavu. U skupiny 66 umírajících lidí se podle jeho zjištění u většiny objevila alespoň jedna mimořádně realistická vize nebo sen. Nešlo přitom o nahodilé obrazy: často se opakovaly podobné motivy, které se v různých obměnách vracely napříč příběhy jednotlivých pacientů.
Setkání se zemřelými, smíření i „poslední rozloučení“
Nejčastěji se v těchto snech objevovali zemřelí přátelé a příbuzní. U části pacientů šlo o velmi osobní prožitky spojené s loučením, usmířením nebo pocitem, že „je čas“ uzavřít životní kapitoly. Vize se netýkaly pouze nejbližší rodiny – lidé často popisovali i návraty do dětství, setkání s rodiči či prarodiči, někdy i se zvířaty, která je provázela v minulosti.
Společným jmenovatelem byly postavy a vzpomínky, které měly v životě dotyčného dlouhodobý význam. Jinými slovy: nešlo o anonymní tváře, ale o osoby, které člověka „nesly“ životem nebo v něm zanechaly hlubokou stopu.
Když se objevují andělé, Bůh nebo „cesta“
U některých pacientů se vize posouvaly do spirituální roviny. Objevovaly se výjevy s Bohem, anděly nebo bytostmi, které lidé vnímali jako nadpřirozené. Častým motivem bylo také cestování – pacienti hovořili o tom, že někam odcházejí, že jsou „na cestě“, případně že je někdo vede.
Důležité je, že tyto prožitky podle popisů často nepůsobily děsivě. Naopak měly pro řadu lidí uklidňující účinek a pomáhaly jim vyrovnat se s tím, co přichází. V praxi to může znamenat menší úzkost, větší míru smíření a také pocit, že odchod není chaotický, ale nějakým způsobem „připravený“.
Co za tím může být: přirozená reakce těla, ne „vnější vliv“
Carr upozorňuje, že tento proces může ukazovat na schopnost člověka psychicky se vyrovnat s nejtěžšími okamžiky. Podle něj nejde o jev vyvolaný nějakým vnějším faktorem, ale o přirozenou reakci organismu na to, že si tělo i mozek uvědomují blížící se konec.
Vize a sny se tak dají chápat jako jeden z mechanismů, jimiž mozek zpracovává bilanci života, vztahů a vzpomínek. Ať už si je lidé vykládají duchovně, nebo čistě biologicky, jejich dopad na psychiku umírajících může být zásadní.
Unikátní záznam mozku při umírání: aktivita těsně před zástavou srdce
Do debaty o tom, co se děje na konci života, zapadá i výjimečný případ staršího pacienta s epilepsií, u něhož lékaři prováděli skenování mozku. Muž během vyšetření prodělal infarkt a zemřel, což – byť tragicky – poskytlo vědcům mimořádně vzácný materiál, který lze jen obtížně předem naplánovat.
Podle popisu výsledků se zhruba 30 vteřin před zástavou srdce mozková činnost výrazně zvýšila. Mozek měl vykazovat mimořádnou aktivitu v oblastech spojených s pamětí a vnitřními prožitky, jako jsou meditace či snění. Právě to může souviset s fenoménem intenzivních vzpomínek a živých scén, které někteří lidé na konci života popisují.
Mýtus o „nevyužitém mozku“ a co z toho plyne
V souvislosti s mozkovou aktivitou se často vrací i rozšířený mýtus, že mozek údajně „nevyužíváme naplno“. Podle odborných výkladů to tak není: mozek sice neběží na maximum v každé vteřině dne, ale jako celek využíváme jeho potenciál v různých situacích a úlohách. Vedle zdravého životního stylu se proto doporučuje mozek také pravidelně zatěžovat – například učením, čtením nebo řešením hlavolamů.
Zjištění z praxe i z výzkumu každopádně naznačují, že v závěru života může být mozek mimořádně aktivní a že prožitky umírajících – ať už mají jakoukoli interpretaci – mohou být překvapivě konzistentní a pro mnohé i hluboce uklidňující.
