Chtěla jsem velkou rodinu
Není divu, že jsem se provdala už ve dvacítce. Strašně moc jsem chtěla nějakou rodinu. S Petrem jsme se přitom znali jen krátce. Vlastně mi dělalo dobře, že ten vysoký štíhlý pohledný mladík, který končí vysokou školu, si všiml naprosto obyčejné kadeřnice.
Když jsem poprvé přišla na návštěvu k němu domů, kde kromě rodičů, dvou sester s partnery a dětmi se hemžily ještě babičky a tety, byla jsem trochu vyděšená. Okamžitě jsem ale mezi ně zapadla. Ta velká družná rodina byla jedním z důvodů, proč jsem po půl roce známosti přijala žádost o ruku.
Takový normální život
Peter právě dostudoval a získal dobře placené místo v zahraniční firmě. Po roce jsme si mohli pořídit dům a splácet hypotéku. Brzy poté se narodila Petruška. Naše manželství bylo zkratka tak normální. Tedy alespoň mi to tak připadalo.
Peter vydělával, já jsem se starala o domácnost. Občas na mě vyběhl: „Edito, proč nemám vyžehlenou tu modrou košili?“ nebo i zakřičel: „Sakra, proč je na té zemi vylitý čaj? To na to děvče nemůžeš dát pozor?“ Mrzelo mě to, ale přičítala jsem to jeho velkému pracovnímu vypětí a také tomu, že každý den trávil v autě přes dvě hodiny, protože do práce to z naší vesničky bylo docela daleko.
Nepřítel alkohol
Vlastně jsem si ani nevšimla, že začal pít. Přicházelo to tak plazivě a nenápadně. Nejprve si dal doma po práci panáka „na dobrou náladu,“ aperitiv „pro lepší chuť“ nebo „digestiv“, „aby se mi dobře trávilo“. Se sklenkou whisky pak seděl u televize.
O víkendech pil od rána. „Editko, Peťko má náročnou práci. Co na tom, že si dá večer sklenici?“ reagovala tchyně, když jsem se jí snažila naznačit, co se u nás děje. Pak jsem raději neříkala nic a nikomu si nestěžovala. Začal být agresivní. Když mi poprvé dal facku, nechtěla jsem tomu věřit.
Přišel o řidičský průkaz io práci
Peter pil zřejmě i přes den - a to jezdil autem! Vlastně jsem se ani nedivila, že přišel o řidičák. Byla jsem ráda, že alespoň nezpůsobí nikomu žádné neštěstí. Jenže pak dostal výpověď z práce. Prý mu zrušili místo, ale bylo mi jasné, že je to kvůli pití. Šlo to s ním z kopce. Chvíli někde pracoval, pak ho vyhodili, pak byl na úřadu práce… a tak kolem dokola. Na podpoře byl častěji než v práci.
Celou domácnost jsem táhla ze svého malého platu. Snažila jsem se udržovat normální běh rodiny a domácnosti – kvůli Petrušce. Přemlouvala jsem Petra, aby šel na léčení. „Copak jsem nějaký alkoholik?“ pokaždé se na mě obořil. Jeho rodinu jsem o pomoc už nežádala. Museli to vidět, ale všichni byli zticha.
Hrozných pět let
Vydržela jsem to pět let. Pět let proseb, pět let ponižování. „Mami, musíš podat žádost o rozvod,“ řekla mi nekompromisně Petra. „Takhle přece nemůžeš dál žít!“
Žádost jsem nakonec podala a nastalo další peklo. „Ty někoho máš, co?“ křičel na mě opilý. „Když jsem domů nosil prachy, byl jsem dobrý! Teď ode mě zbaběle utíkáš!“ – Marně jsem mu vysvětlovala, že ho mám stále ráda. Jen se nemůžu dívat, jak se ničí.
„Pokud se rozvedeme, zabiju se,“ vyhrožoval. „A ty toho pak budeš celý zbytek života litovat!“
Po dlouhých tahanicích jsme se opravdu rozvedli. Dům jsme prodali a já si za svou polovinu pořídila malý domek v sousedství. On se uraženě odstěhoval ke tchyni a svůj podíl vesele přepíjel.
Spáchal sebevraždu!
„Mami, mami, stalo se něco hrozného,“ vzbudila mě jednou brzy ráno Petruška. „Volala babička. Otec, táta… prý se oběsil!“
Od toho okamžiku pro mě nastalo peklo. Celá Petrova rodina mě obviňuje, že kvůli mně spáchal sebevraždu. Musela jsem prodat i ten nový malý domeček a pořídit si byt v centru města. Tchýně proti mně poštvala všechny sousedy. Občas dokonce i Petruška řekne: „Možná kdybys to vydržela a donutila otce jít na léčení…“
Co jsem udělala špatně? Někdy mám pocit, že už dál nemůžu…
