Pět let žila s Jakubem. Pět let, kdy věřila, že má vedle sebe muže, který se o ni postará, miloval ji, zahrnoval dárky, květinami, sliby o společné budoucnosti. Pět let života v jeho bytě, kde si myslela, že má všechno. A teď? Jakub si prostě našel jinou. Bez výčitek, bez lítosti ji postavil na ulici s kufrem v ruce a nulou na účtu.
Lenka zůstávala hrdá. Slzy neprolila. Ale v hrudi zůstávala jen prázdnota, která bolela daleko víc než jakýkoli pláč.
Když míjela malou kavárnu, její nohy ji samy zavedly dovnitř. Toužila po teple, po troše klidu. Objednala si kávu a pár věnečků, posadila se k oknu a sledovala ruch za sklem. Kavárna byla plná smíchu a rozhovorů. U vedlejšího stolu seděl muž v drahém obleku, soustředěně hleděl do notebooku.
V tu chvíli jí klesla čelist. Byl to Pavel.
Pavel. Ten samý, kterého před šesti lety opustila. Tehdy žil skromně, v malém bytě s nemocnou babičkou. Nosil obnošené košile, pracoval na brigádách a šetřil každý halíř na kurzy programování. Tehdy jí říkal:
„Vydrž, lásko, všechno bude lepší. Jen mi dej čas.“
Jenže Lenka čekat nechtěla. Chtěla všechno hned. Luxus, dárky, dovolené. Chtěla žít „naplno“. A když se objevil Jakub se svým autem, bytem a sebevědomím, neváhala.
A teď? Pavel seděl u stolu elegantní, sebejistý, očividně úspěšný muž. Oblek na míru, drahé hodinky, vyzařoval klid a jistotu, o které tehdy jen mluvil. Lenka na něj zírala, zapomněla na studenou kávu i věnečky.
V hlavě jí běžely vzpomínky: společné večery v kuchyni, kdy jí Pavel vařil vajíčka a říkal jí „moje princezno“, jeho babička, která ji vždy objala s úsměvem. Tolik lásky, kterou tehdy hodila za hlavu kvůli svým představám.
Zatnula rty. Třeba není ženatý. Třeba ještě má šanci. Možná stačí jen přijít, promluvit si. Možná jí odpustí.
Vstala. Udělala krok, dva… Srdce jí bušilo až v krku.
A v tu chvíli zaslechla dětský hlásek:
„Tati! Tatínku!“
Pavel vstal a otočil se s úsměvem. K němu běžela malá holčička, za ní elegantní žena s dlouhými vlasy. Pavel objal dcerku, políbil ženu a odvedl je ke stolu.
Lenka ztuhla. Bolest jí projela celým tělem. Beze slova se otočila, vrátila se ke svému stolu. Sedla si k věnečkům, kávě a kufru. V krku knedlík, v očích pálivé horko, které však hrdost opět nedovolila přetavit v slzy.
Chyba. Jediná, osudová. Opustila muže, který ji miloval, kvůli přeludu. Kvůli někomu, kdo sliboval všechno, ale nechal ji na ulici.
Pavel teď žil šťastný život, měl rodinu, stabilitu, všechno, o čem kdy snil. A Lenka? Kufr, pár vzpomínek a prázdné ruce.
Když vyšla z kavárny, cítila, jak ji přetékající bolest dusí. V tu chvíli pochopila, že největší chyby nejsou ty, kdy si člověk vybere špatného partnera. Největší chybou je nepoznat, kdo vás miloval upřímně — a odejít od něj.
