reklama
Byla těžce nemocná, opuštěná a bez peněz. V náručí držela křehké novorozeně a věděla, že umírá. Po třech dnech podepsala papíry a svou dceru nechala v kojeneckém ústavu – ne proto, že by ji nemilovala, ale proto, že ji milovala až k sebezničení. O 26 let později však někdo zaklepal na dveře a minulost se vrátila v podobě mladé ženy, která pronesla větu, jež změnila všechno. Může si matka někdy odpustit, že se svého dítěte vzdala, i když mu tím zachránila život?
„Téměř žádná naděje.“ Rakovina, třetí stadium a muž, který utekl
Žena, která dnes otevřeně vypráví svůj příběh, byla před šestadvaceti lety na samotném dně. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu ve třetím stadiu a mluvili jasně: šance na přežití jsou mizivé. Na nákladnou léčbu neměla peníze, sociální zázemí žádné, psychické síly na hraně.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
