Matka zemřela na rakovinu a po sobě zanechala jen pár skromných, ale nesmírně cenných šperků – ne finančně, ale emočně. Tyto klenoty měly být mostem k její památce, dotekem, který přežil smrt. Jenže pak vstoupila do hry tchyně, bezpečný sejf v ložnici a slib „postarat se“. O rok později zůstaly po dědictví jen prázdné krabičky a věta, která zabolí víc než cokoliv jiného: „Neboj se, drahá, koupil jsem ti…“ Jak daleko může někdo zajít v zasahování do cizích vzpomínek?
Poslední památka po matce: ne diamanty, ale teplo na kůži
Vypravěčka příběhu přišla o matku před třemi lety. Rakovina, rychlý konec, žádný čas na dlouhé loučení. Z celého dědictví jí zůstalo jen několik skromných šperků: tenký zlatý řetízek s malým přívěskem ve tvaru ptáčka, drobný prsten se safírem a šroubovací náušnice. Nebyl to žádný luxusní klenotnický dům, žádný Cartier, žádné okázalé bohatství. Přesto pro ni tyto věci znamenaly víc než jakýkoli drahý šperk z výlohy.
