reklama
Čtyři desetiletí žiji ve stejném bytě, mezi zdmi, které znají každý můj krok, každou rodinnou radost i tragédii. A pak jednoho dne zazní klidným hlasem od vlastní dcery návrh, aby se tento domov změnil v pouhé číslo na realitním portálu. Prodat, rozdělit peníze, začít „normálně žít“. Pro koho ale normálně? A kde je hranice mezi oprávněnou prosbou dítěte a chladným kalkulem, v němž pro stáří rodiče už není místo?
„Máš tři pokoje, prodáš, rozdělíme peníze.“ Dcera mluví jako makléřka
Všechno začalo nenápadně, v obyčejném rozhovoru, který se však během několika minut proměnil v nejbolestivější chvíli mého života. Dcera seděla přede mnou naprosto klidně, jako by se bavila o přebytečné skříni, kterou je třeba vyklidit – ne o bytě, v němž jsem prožila čtyřicet let.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
