Život se s Janou nemazlil. Po padesátce se ocitla v situaci, kterou zná mnoho žen jejího věku – syndrom prázdného hnízda. Děti se rozutekly do světa, manželství se po dlouhých letech ticha rozpadlo a Jana zůstala sama v domě, který byl najednou příliš velký a příliš tichý. Každý večer seděla v kuchyni, pila čaj a dívala se na prázdné místo u dveří. Věděla, že potřebuje změnu, ale neměla sílu na to začít znovu. Až do jednoho deštivého úterního odpoledne, kdy její kroky, téměř jakoby vedeny neviditelnou rukou osudu, zamířily k místnímu útulku.
„Hledáte štěně?“ zeptala se jí mladá ošetřovatelka s nadějí v hlase. Jana se podívala na řadu kotců plných skákajících a štěkajících mladých psů. Ale její pohled se zastavil až úplně vzadu. V posledním kotci ležel starý, prošedivělý voříšek. Neměl sílu skákat, jen na ni upřel své kalné, moudré oči. „To je Max,“ povzdychla si ošetřovatelka. „Je mu dvanáct, je tu už rok a nikdo ho nechce. Všichni chtějí štěňata. Max tady pravděpodobně i dožije.“
