Táta je ten typ chlapa, který se ke každé práci chová, jako by to byl jeho vlastní domov, předělává celé koupelny, když je pryč jediná dlaždice. Někteří lidé však toto odhodlání vidí a myslí si, že toho mohou využít. Přesně o to se pokusila dvojice oprávněných majitelů domů.
Oh, ale neměli tušení, s kým si to zahrávali.
Všechno to začalo před pár měsíci, když jsem zamířil k tátovi. Našel jsem ho na terase, bafá z doutníku a směje se, jako by právě slyšel nejzábavnější vtip na světě.
"Co máš tak dobrou náladu, starče?" zeptal jsem se a lehl si vedle něj.
Tatínkovi zajiskřily oči, když řekl: "Ach, Pipi, nebudeš věřit tomu, co se právě stalo." Je to blbost!"
Táta se naklonil a stále se smál. „Pamatuješ si tu přestavbu koupelny, na které jsem pracoval? Dovolte mi, abych vám řekl o Carlylesových, nebo jak je rád nazývám, o Pinchpenniech.“
Usadil jsem se, věděl jsem, že to bude dobré. Tatínkovy příběhy byly vždycky.
"Tito lidé chtěli díla." Nové dlaždice, luxusní příslušenství, co si jen vzpomenete. Sami si vybrali každý malý detail… dokonce i tam, kde chtěli držák na toaletní papír.“
"To zní jako práce snů," řekl jsem.
Táta si odfrkl. "Ach, takhle to začalo dobře." Ale pak…“
Jeho tvář potemněla a já věděl, že se dostáváme k lepší části. "Co se stalo, tati?" zeptal jsem se.
"No, Pippi, poslední den, právě když dokončuji spárování, sedí na tomhle gauči a jsou připraveni na mě vytáhnout opravdu rychle."
Otcův hlas nabyl posměšného tónu, když napodoboval paní Carlyleovou. "Ach, Pete, tohle jsme vůbec nechtěli!" Všechny tyto dlaždice jsou špatně!“
zalapal jsem po dechu. "Ale nevybrali si všechno sami?"
"Přesně!" vykřikl táta a zvedl ruce. "A získejte tohle - měli tu odvahu mi říct, že zaplatí jen polovinu toho, co mi dluží." PŮL!"
Spadla mi čelist. "PŮL?? Po dvou týdnech, kdy jste si lámali krk, abyste si udělali koupelnu snů. V žádném případě! Co jsi udělal?"
Otci se škodolibě leskly oči. "Nu, nejdřív jsem se s nimi snažil domluvit." Ale nic z toho neměli. Pan Carlyle, je celý nafoukaný a říká: 'Jen dokonči práci a ZTRAŤ SE, Pete. Neplatíme ani korunu navíc.“
Cítil jsem, jak se mi vaří krev. „To není fér! Pracoval jsi tak tvrdě!"
Táta mě poplácal po ruce. "Teď, teď, Pippi." Nebojte se! Váš starý muž měl v rukávu trik."
"Co jsi udělal?" Naklonil jsem se, dychtivý slyšet víc.
Tátův úsměv se rozšířil. "Ach, dokončil jsem práci v pořádku." Ale místo použití vody na spárování…“
"...smíchal jsem to s cukrem a medem," dokončil táta a oči mu zajiskřily škodolibostí.
Zamrkal jsem a snažil se zpracovat to, co jsem právě slyšel. „Cukr a med? Ve spárovací hmotě? Ale proč?"
Táta se opřel a dlouze potáhl z doutníku. "Počkej a uvidíš, Pippi." Jen počkej a uvidíš."
Dále vysvětlil, jak si sbalil své nářadí, strčil do kapsy polovinu výplaty a odešel s úsměvem, dobře věděl, co bude následovat.
"Ale tati," přerušil jsem ho, "nevšimli by si, že je něco s maltou?"
Zavrtěl hlavou a zasmál se. "Ne, ne hned." Vypadalo to dobře, když to zaschlo. Ale o pár týdnů později…“
Naklonil jsem se a visel na každém jeho slovu. "Co se stalo o pár týdnů později?"
Tátův úsměv se rozšířil. "Tehdy začala ta pravá zábava."
"Představ si tohle," řekl táta a ukázal doutníkem. "Ty Pinchpennies pěkně sedí a myslí si, že na starého Peta vytáhly rychlý." Pak se jednoho dne paní Carlyleová jde osprchovat a co vidí?“
Pokrčil jsem rameny, úplně pohlcen příběhem.
"Mravenci!" vykřikl táta. "Desítky z nich, pochodují podél injektážních čar, jako by to byla jejich vlastní osobní dálnice!"
Neubránil jsem se smíchu. "V žádném případě!"
"Ach, bude to lepší," pokračoval táta. "Další den jsou to švábi." Pak se na večírku objeví každý strašidelný plaz v dosahu."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. „To je šílené! Ale jak to všechno víš?"
Táta mrkl. „Pamatuješ na Johnnyho? Můj starý kamarád? Je to jejich soused a průběžně mě informuje.“
"A Carlylesové?" zeptal jsem se. "Co udělali?"
Otcovy oči jiskřily radostí. "Ach, Pippi, zkusili všechno." Utratil jmění za hubení škůdců, ale nic nefungovalo. Chceš vědět to nejlepší?"
Dychtivě jsem přikývl.
„Obviňovali spreje na hubení škůdců, že zničily spárovací hmotu! Můžeš tomu věřit?" Táta propukl v smích.
Když tátov smích utichl, nemohl jsem si pomoci, ale pocítil jsem záblesk soucitu s Carlyles. "Ale tati, nemyslíš, že to bylo trochu... drsné?"
Otcův výraz změkl. "Pippi, musíš to pochopit." Tito lidé se mě pokusili ošidit o mé těžce vydělané peníze. Dva týdny krkolomné práce a oni mi chtěli zaplatit polovinu?"
Pomalu jsem přikývl. „Chápu, ale stejně…“
"Podívej," řekl táta a naklonil se dopředu. „V tomto oboru je vaše pověst vším. Kdyby se provalilo, že nechám klienty chodit po mně, budu bez práce rychleji, než byste řekli 'děravý faucet'.“
Musel jsem uznat, že měl pravdu. "Tak co se stalo dál?"
Táta se usmál. "No, podle Johnnyho asi o rok později předělali celou koupelnu."
Moje oči se rozšířily. "Vyřešilo to problém?"
Otec zavrtěl hlavou a usmál se. "Ne. Zbytky cukru tam stále byly, číhaly pod povrchem. Chyby se stále vracely."
"A Carlylesové?" zeptal jsem se. "Přišli na to někdy?"
Otci zajiskřily oči. "Žádné vodítko." Naposledy, co jsem slyšel, plánovali předělat celou koupelnu… znovu.“
Posadil jsem se a všechno jsem si vzal. "Páni, tati." To je... něco jiného. Ale nebylo ti vůbec špatně?"
Táta si povzdechl a jeho výraz zvážněl. "Pippi, něco ti řeknu." Za celé ty roky, co se věnuji instalatérství, jsem nikdy předtím nic takového nedělal. A doufám, že už nikdy nebudu muset. Ale tihle Carlylové se mě nesnažili jen podvést. Uráželi mou práci, mou hrdost."
Přikývl jsem, pochopil jsem. "Mysleli si, že po tobě můžou chodit."
"Přesně tak," řekl táta a namířil na mě doutník. "A v tomhle byznysu jde o slovo." Když jim to projde, kdo ví, kolik dalších lidí by se o totéž mohlo pokusit?"
"Asi chápu tvůj názor," připustil jsem. "Ale přesto, brouci v koupelně?" To je dost hnusné, tati."
Zasmál se. "No, nikdy jsem neřekl, že to byla pěkná pomsta." Ale bylo to účinné."
"Tak co se stalo potom?" zeptal jsem se zvědavě. "Slyšel jsi o nich ještě někdy?"
Otec zavrtěl hlavou. "Ne. Ale Johnny mě neustále informuje. Měl bys slyšet nějaké příběhy, které mi vyprávěl."
"Jako co?" Naklonil jsem se, dychtivý po dalším.
Otcovy oči se zajiskřily škodolibostí.
"No, byl jednou čas, kdy paní Carlyleová pořádala luxusní večeři." Johnny řekl, že ji slyšel křičet celou cestu ze svého domu, když našla v koupelně pro hosty švába!“
Neubránil jsem se smíchu. "Ach člověče, to muselo být trapné!"
"Vsadíš se, že ano," zasmál se táta. "A pak nastal čas, kdy se pan Carlyle pokusil problém vyřešit sám." Koupil jsem všechny spreje proti hmyzu v obchodě a šel do města na tu koupelnu.“
"Fungovalo to?" zeptal jsem se a už tušil odpověď.
Otec zavrtěl hlavou a usmál se. "Ne. Celý dům to celé týdny vonělo jako chemická továrna. A brouci? Vrátili se hned, jakmile zápach zmizel."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. "Neuvěřitelný. Jak dlouho to už trvá?"
"Ach, musí to trvat přes rok," řekl táta a potahoval z doutníku. "Johnny říká, že jsou v koncích." Mluvíme o prodeji domu a stěhování."
Tiše jsem pískal. "Páni, tati." To je nějaká dlouhotrvající pomsta."
Přikývl a v očích měl náznak lítosti. "Možná to trvalo trochu déle, než jsem zamýšlel." Ale víš, co se říká o karmě."
"Jo," souhlasil jsem. "Je to skutečné... no, víš."
Sdíleli jsme tomu srdečný smích.
Když slunce začalo zapadat a vrhalo teplou záři na terasu, opřel jsem se a zpracoval vše, co mi táta řekl.
"Víš, tati," řekl jsem pomalu, "musím uznat, že je to docela geniální." Ďábelský, ale geniální."
Táta přikývl a na tváři měl spokojený úsměv. "Někdy, Pippi, musíš dát lidem lekci, na kterou nezapomenou."
Neubránil jsem se smíchu. "No, vsadím se, že Carlylesové se v brzké době nebudou snažit nikoho přitvrdit."
"Máš pravdu," zasmál se táta. "A pokaždé, když mi Johnny poskytne novinky, pořádně se u toho zasměju."
Chvíli jsme seděli v pohodlném tichu a pozorovali, jak se obloha mění na růžovou a oranžovou.
"Hej, tati?" řekl jsem nakonec.
"Ano, Pippi?"
"Slibuješ mi jednu věc?"
Zvedl obočí. "Co je to?"
zazubil jsem se. "Kdybych někdy potřeboval předělat koupelnu, zaplatím ti předem."
Táta vybuchl smíchy a přitáhl si mě do velkého medvědího objetí. "To je moje holka!"
Když jsme tam seděli, smáli se a pozorovali západ slunce, nemohl jsem si pomoct, ale myslel jsem na Carlyles a jejich koupelnu zamořenou brouky. Bylo to připomínkou toho, že někdy karma přichází se šesti nohami a chutí na sladké.
