Na první pohled lákala hlavně lesklá cukrová poleva – křupala mezi zuby a působila jako něco výjimečného v době, kdy výběr sladkostí nebyl tak široký jako dnes. Uvnitř se ale skrýval černý lékořicový základ, který část dětí milovala a část odmítala. Právě to z konfitů udělalo typický „test odvahy“: kdo zvládne i střed a kdo se spokojí jen s obalem.
Sladká krusta jako hlavní výhra
Řada pamětníků popisuje stejný scénář: sladká poleva byla to hlavní, kvůli čemu se konfity kupovaly. Lékořicový střed naopak často končil stranou – někdy nenápadně v koši, jindy na chodníku nebo v kapse, aby si toho dospělí nevšimli. Nebylo to jen o chuti, ale i o rituálu: pomalu „odpracovat“ cukr a rozhodnout, co dál.
Jak vzniká typická chuť lékořice
Lékořice, někdy označovaná jako „sladké dřevo“, je rostlina s výraznou chutí a vůní, kterou si lidé buď okamžitě oblíbí, nebo ji nemohou vystát. Pro cukrovinky se používá extrakt z kořene: suší se, mele a vaří na hustý, téměř černý sirup. Ten pak tvoří základ, který se dál kombinuje s přísadami jako cukr, želatina, škrob nebo arabská guma a formuje do různých podob – od pendreků po malé tyčinky či dražé.
V minulosti se podle textu používal spíše poctivý extrakt, zatímco dnes se chuť často zjemňuje anýzem a pšeničnou moukou. Výsledkem má být mírnější profil, ale typická vůně, kterou fanoušci poznají „na první nadechnutí“, zůstává pro lékořici charakteristická.
Od lékárny až po jarmarky: původně to nebyla jen sladkost
Zajímavý je i původ lékořicových dobrot. Text připomíná, že lékořice měla původně léčivý účel a prodávala se v lékárnách jako pastilky na kašel a bolavé hrdlo. Teprve později se přesunula do běžného prodeje a na poutě, kde se z ní stala typická „kapesní“ sladkost, kterou děti nosily domů podobně jako lízátka.
V Evropě má lékořice různé podoby obliby. Ve Skandinávii se z ní stal doslova fenomén, včetně varianty známé jako slaná lékořice, kterou část Čechů vnímá jako chuťovou zkoušku. V českém prostředí se ale držely hlavně formy, které přitáhly i odpůrce samotné lékořice – tedy barevné lékořice a konfity s cukrovou polevou.
Dětské rituály: cucání, „rtěnka“ i tajné vyplivnutí
Konfity nebyly jen bonbon. Pro mnoho dětí to byla hra a malý obřad. Někdo je cucal pomalu, dokud nezůstal jen tmavý váleček. Jiný si prý užíval hlavně barvu – třeba červenou – a používal ji jako improvizovanou „rtěnku“. V textu zaznívá i konkrétní vzpomínka z facebookové skupiny RetroMania.
„Já jsem vždycky ocucal obal a lékořici vyplivl.“
A nebyl jediný. Děti zkrátka našly zábavu i tam, kde původně šlo jen o bonbon.
Lékořicové konfity nezmizely. Jen se změnily
V době socialismu se s konfitami spojuje značka Sfinx, jejíž jméno a logo si pamatují celé generace. A i když dnešní výrobky mohou mít odlišnou podobu a podle některých i jinou chuť, konfity z trhu nezmizely. V obchodech se objevují pod názvy jako lékořicové dražé, sekané konfity nebo lékořice v barevné polevě.
Jedno se ale nemění: tahle sladkost zůstává pro mnoho lidí silnou vzpomínkou na dětství. Pro někoho je to nostalgie po době, kdy stačilo pár drobných a papírový sáček. Pro jiné zase připomínka chuti, kterou by už znovu nechtěli. V každém případě platí, že lékořicové konfity mají v české historii své místo – jako symbol dětského mlsání i malých tajných triků, které k tomu patřily.
