Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Nepovažovala jsem za špatné, když chce babička vidět vnučku, i když vztahy v minulosti nebyly jednoduché. Přišla s dárkem — plyšovým medvídkem, čokoládami a obálkou s penězi. Prošli jsme se spolu po parku, povídali si a Adélka si s medvídkem hrála.
Jenže když jsme se vrátili domů, začalo doslova peklo.
„Ty ses úplně zbláznila?!“ vyjela na mě má matka, sotva uviděla fotky ze setkání. „Jak jsi mohla dovolit, aby sem ta ženská přišla? Máš vůbec nějakou hrdost?!“
S každým dalším slovem stoupalo její rozhořčení. Vyčítala mi, že jsem bývalé tchyni vůbec otevřela dveře, že jsem jí dovolila dceru obejmout, že jsem dokonce přijala „ubohej dárek“. Vše, co přinesla, bylo podle mámy buď bezcenné, nebo nebezpečné. Plyšák špatný, čokolády nezdravé, peníze prý směšné.
„Měla jsi jí ten dárek hodit do obličeje! Vždyť vás tehdy s tím jejím synáčkem vyhodili na ulici!“ křičela.
Je pravda, že mé manželství skončilo bolestně. Manžel se na roli otce nehodil. Když přišly první problémy — pláč, nevyspání, nedostatek peněz — sbalil si tiše věci a odešel. A protože byt byl psaný na jeho matku, jednoduše mě i s Adélkou vykázali pryč.
Při rozvodu šlo všechno přes jejich právníky. Nebylo co dělit. On neměl oficiálně nic, vše měl na rodiče. Alimenty platí minimální, kontakt s dcerou vůbec neudržuje. Zůstala jsem s Adélkou sama, bez pořádného zajištění, v maličkém bytě u své matky.
A právě moje matka od té chvíle drží vlajku nenávisti. Věra Pavlovna je pro ni zosobnění zla. Podle ní bych měla být vděčná, že u ní vůbec můžeme bydlet.
„Jak můžeš vůbec komunikovat s někým, kdo tě takhle ponížil?“ opakuje pořád dokola.
Jenže já to cítím jinak. Přes všechno, co se mezi námi stalo, je Věra Pavlovna pořád babička mé dcery. A Adélka za žádné spory dospělých nemůže. Nechci, aby vyrůstala v nenávisti a poznala jen polovinu své rodiny.
„Ona přece nemusela volat, mami,“ pokusila jsem se jí vysvětlit. „Udělala první krok. A já ho přijala. Ne kvůli sobě, ale kvůli Adélce.“
Ale máma má jiný pohled: buď je někdo rodina, nebo nepřítel. Podle ní není prostor na smíření. Nepřátelům se podle ní nedává druhá šance, nedostávají objetí, ani možnost vidět dítě.
Po setkání s bývalou tchyní mě máma dokonce vyhodila z bytu.
„Jestli ti ta tvoje bývalá rodinka tak chybí, běž bydlet k nim!“ křičela.
Stála jsem tam, s Adélkou v náručí, a v hlavě mi běžela jediná otázka: Je správné přerušit vztahy jen proto, že to někomu jinému vadí? Nechci, aby moje dcera vyrůstala ve válkách a napětí. Chci pro ni klid. Lásku. Dětství bez zbytečných bitev dospělých.
Už nevím, co je horší. Ta stará zrada bývalé rodiny? Nebo fanatická nenávist vlastní matky? Možná je největší síla v tom nevytvářet nové boje.
Proto si odteď budu chránit dceru před hádkami. Dám jí možnost znát obě babičky. A na sobě si už žádné výčitky věšet nenechám.
