Prvotní strach: Had, nebo něco horšího?
Vlna paniky mě zasáhla silou blesku. Ruce se mi okamžitě zpotily a nohy mi zkameněly k podlaze. Mozek začal horečně pracovat a nabízel ty nejhorší scénáře. Je to had? Nebo snad nějaký obrovský, neznámý tvor, který si v mé zdi vybudoval hnízdo? Ten pohyb byl tak cizí a nepřirozený, že mě přemohl čistý odpor smíšený s úzkostí.
Chtěl jsem křičet, utéct a na všechno zapomenout. Jenže zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. S třesoucíma se nohama jsem udělal pár kroků blíž k té děsivé škvíře.
Pohled z očí do očí se „stvůrou“
Když jsem se dostal na dosah ruky, spatřil jsem pravdu, která mě naprosto šokovala. Nebyl to had ani bájná příšera. V úzké pasti mezi cihlami uvízl scink – drobná, živá ještěrka.
Byl to srdceryvný pohled. Ten malý tvor bojoval o život, zoufale kopal malými tlapkami a jeho ocas se v posledním tažení škubal. Strach se vteřině změnil v hlubokou lítost. Ta „střvůra“, které jsem se tak bál, byla ve skutečnosti vyděšená k smrti a bezmocná.
Záchranná akce, která změnila vše
Sebral jsem veškerou odvahu a velmi opatrně jsem uvězněnému scinkovi pomohl ven. Srdce mi bušilo až v krku, když se moje prsty dotkly jeho šupinatého těla. Jakmile pocítil svobodu, na moment ztuhl, jako by mi chtěl poděkovat, a pak bleskově zmizel v bezpečí.
Věděli jste to? Později jsem si vyhledal, že scinkové jsou pro člověka naprosto neškodní:
- Nejsou jedovatí ani agresivní.
- Koušou pouze v krajní nouzi, když se cítí v ohrožení života.
- Jsou to užiteční pomocníci, kteří se lidi snaží spíše ignorovat.
Z balkonu jsem se vracel s úplně jiným pocitem. Strach vystřídal klid a vědomí, že i to nejděsivější setkání může skončit dobrým skutkem. Od té doby se na zdi svého domu dívám úplně jinýma očima.
