Ráno mělo být jako každé jiné. Vyšel jsem na balkon, ještě napůl rozespalý, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Stačila však vteřina a spánek byl ten tam. Můj pohled uvízl na škvíře v omítce a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Zeď žila vlastním životem. Něco se uvnitř pomalu, trhaně hýbalo a ven vyčníval jen tenký, slizký ocas.






