Když jí Alena konečně zvedla telefon, její hlas zněl unaveně.
„Mami, myšu Pavlovi auta. Do myčky je to drahý.“
Jana se snažila zachovat klid a zlehčit situaci: „Takže jsi v posilovně na čtyřech kolech?“
A pak přišlo to, čeho se obávala.
„Promiň, mami, nemůžeme přijet. Jsme pozvaní na svatbu kamaráda. Svatba je jednou, výročí bude zase příště.“
Ta věta ji bodla jako ledový hrot. Po rozloučení s dcerou zkusila ještě syna Tomáše, ale ani od něj neslyšela lepší zprávy. Měl vlastní plány. Když položila telefon, cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nebyla to zloba, spíš bolest. Jako by ji děti už dávno vymazaly ze svých životů.
Václav, který právě přišel domů, ji našel s uplakanýma očima.
„Co se děje?“ zeptal se tiše.
„Děti nepřijedou…“ šeptla, hlas se jí zlomil. „Já hloupá si myslela, že si na nás udělají čas.“
Václav ji objal a pohladil po vlasech: „Jani, máme přece jeden druhého. Na děti nemůžeme čekat věčně. Tento den je náš. My jsme důvod k oslavě.“
Přesto tu noc Jana nemohla usnout. V hlavě jí běžely myšlenky o tom, kolik let dali dětem. Kolik obětí, práce, financí, pomoci při bydlení a starostech. A teď? Teď byli najednou cizími lidmi, kteří si zaslouží jen občasný telefonát.
Druhý den však Václav přišel domů s úsměvem a v rukou nesl nádhernou kytici.
„Bal si kufr, Jani. Jedeme pryč. Jen ty a já.“
Zavedl ji k rybníku, kde si pronajali malou chaloupku. Klidné místo, daleko od ruchu města a starostí. Ráno ji budila vůně květin a čerstvého vzduchu, večer spolu seděli u vody, dívali se na západ slunce a znovu mezi nimi ožívalo něco, co v ruchu běžného života dávno zaniklo.
Václav ji překvapoval každý den drobnostmi. Balónky, vzkazy na zrcadle, malé dárky. Největším překvapením však byla chlupatá zrzavá kulička, kterou přinesl v košíku.
„Přijmeš nového člena rodiny?“ usmál se jako malý kluk.
Jana ho objala se slzami v očích: „Václave… tohle je ten nejkrásnější dárek v mém životě.“
Byl to týden, na který nikdy nezapomněli. Sedm dní, které změnily jejich pohled na život. Když se vrátili domů, čekalo je překvapení – desítky zmeškaných hovorů a vzkazů od dětí.
„Mami! Kam jste zmizeli? Měli jsme o vás strach!“
Jana tentokrát odpověděla klidně: „Byli jsme s tátou na dovolené. Užíváme si trochu života pro sebe.“
Děti najednou začaly volat častěji, objevily se i nečekané návštěvy. Jako by si uvědomily, že rodiče tu nejsou jen proto, aby vždy stáli připraveni v pozadí. A Jana s Václavem? Ti začali žít jinak. Václav odešel do předčasného důchodu, společně plánovali výlety, užívali si drobných radostí a konečně mysleli na sebe.
„Po tolika letech jsme si připomněli, co znamená být spolu. Nejen být rodiči, ale být partnery. A v tom jsme znovu našli pravé štěstí.“
