V tichém domku na předměstí Plzně, kde každý kout voní vzpomínkami na dětský smích, školní tašky a rodinné oslavy, seděla pětašedesátiletá Jana. Přes šálkem vychladlého čaje hleděla z okna na zasněženou zahradu. V duši jí ležela tíha, kterou neuměla pojmenovat — pocit prázdna a smutku. Po letech obětování se pro děti najednou přišlo ticho. Její tři děti, kterým spolu s manželem Petrem zasvětili celý život, dnes žily vlastní životy. A rodiče zůstali sami.
Syn už týdny nezvedal telefon, dcery přijížděly jen zřídka. V hlavě se jí opakovaně vracela myšlenka, která ji děsila: "Kdo mi jednou podá sklenici vody?"
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
