Jana se vdávala v pětadvaceti. Petr byl její spolužák, už tehdy ji tiše miloval. Po skromné svatbě se jim narodila první dcera, Tereza. Petr kvůli rodině opustil studia, pracoval od rána do noci, zatímco Jana se snažila dokončit vysokou školu. Když přišlo druhé těhotenství, pustila školu na dálkové studium a opět se cele ponořila do péče o děti. Byli mladí, chudí, ale šťastní — nebo si to alespoň mysleli.
Postupně se jejich život začal stabilizovat. Jana našla práci, Petr dostal lepší zaměstnání. Když už to vypadalo, že se konečně nadechnou, přišla třetí dcera — Aneta. Byla neplánovaná, ale přinesla do života nové světlo. Opět obětovali veškeré síly, aby dětem nic nechybělo.
S Terezou přišla svatba v mladém věku. Jana a Petr jí pomohli se vším — sehnali byt, financovali svatbu, dali poslední úspory, protože věřili, že tak mají rodiče jednat. Když o několik let později požádal o pomoc i syn Jakub, opět otevřeli peněženku a zadlužili se kvůli jeho bydlení.
A pak Aneta — nejmladší, nejchytřejší. Chtěla studovat v zahraničí. I to jí umožnili, i když jim to doslova vysálo poslední zbytky rezerv. Ale nikdy nelitovali. Vždyť dělají vše pro děti. Vždyť proto tu jsou rodiče.
Jenže čas plynul. Tereza, ač žije stále v Plzni, na návštěvy nemá čas. Jakub se odstěhoval do Prahy a vrací se jednou za rok, někdy ani to ne. Aneta zůstala v zahraničí, buduje si tam kariéru, přítel, nový život. Telefonáty řídnou, SMSky jsou strohé. A Jana s Petrem sedí ve svém domě, který je najednou plný ticha.
Nikdy po dětech nechtěli peníze. Nečekali ani, že je budou živit. Jen chtěli slyšet hlas svých dětí, vidět je občas u večeře, vědět, že na ně myslí. Ale i to, zdá se, se vytratilo.
Jana seděla a přemýšlela: "Všechno jsme jim dali. Mládí, sílu, zdraví. A teď? Teď už nás nepotřebují." Její pohled padl na manžela. I on mlčel. Seděl u druhého okna, tvář měl stejně zamyšlenou, oči mu hleděly kamsi do prázdna. Ale v jeho výrazu poznala tutéž bolest. Oba dali všechno, ale najednou nevěděli, jak dál.
„Možná bychom měli začít žít pro sebe,“ zašeptala téměř neslyšně a sevřela mu ruku. „Vždyť jsme o tom vždycky mluvili. Odjet na dovolenou. Začít zase chodit na procházky. Číst knížky, zajít do divadla. Nebo k moři. Jen my dva.“
Petr se na ni zadíval, v očích se mu zalesklo cosi, co tam dlouho nebylo. „Možná ano… Jsme přece pořád naživu.“
A přesto, hluboko v duši oba cítili strach: jak se naučit žít jinak? Jak přestat být rodičem, který čeká na zavolání? Jak nečekat na každou SMS od dětí? Jak se odpojit od představy, že jejich život má hodnotu jen skrze pomoc a obětování druhým? Byli tak dlouho jen rodiči, že zapomněli, jak být sami sebou.
Ale tentokrát v Janiných očích přebývala i jiná emoce: odhodlání. Dala dětem vše, co mohla. Vyrostli, stojí na vlastních nohou. Teď je na čase dát něco i sobě.
A tak se rozhodli začít znovu. Pomalu. Nejprve malými krůčky — večerní procházky ruku v ruce, víkend na chatě, kniha, kterou dlouho odkládali. A možná jednou i ta dovolená u moře, kterou si kdysi tak přáli. Protože přestože děti odešly, život ještě neskončil.
