Okamžik, kdy se všechno změnilo
Rozhodl jsem se mu limonádu stejně donést. V tu chvíli si Dylan sundal tričko. Jakmile se otočil zády, ztuhl jsem. Na jeho zádech se táhl velký, temně fialový modřinový pruh – od lopatek až ke spodní části páteře. Sklenice mi vypadla z ruky a roztříštila se o zem.
Dylan se lekl a rychle se otočil. „Promiň!“ vykoktal jsem, snažíc se zakrýt šok. „Jen jsem to upustil.“
Tíha pravdy
Dylan sklopil hlavu a sahal po tričku. „Dylane, co… co se ti stalo na zádech?“ zeptal jsem se opatrně. Chlapec se nejistě podíval směrem k jejich domu. „To nic není. Jen jsem spadl z kola,“ zamumlal.
Poklekl jsem, abych mu byl na úrovni očí. „To vypadá vážně, kámo. Jsi si jistý, že jsi jen spadl?“ Dylan se začal třást a vyhýbal se mému pohledu. „Někdy… když něco pokazím, táta se hodně naštve,“ přiznal tiše.
Nemůžeme přihlížet
V tu chvíli mi srdce sevřel strach i hněv. Vzpomněl jsem si na křik, který jsem z jejich domu slýchal – nikdy mě nenapadlo, že by mohl být namířen proti dítěti.
„Dylane, tohle není v pořádku. Neměl by ses bát svého táty,“ řekl jsem mu tiše. „Když budeš potřebovat, vždycky můžeš přijít sem. Ať už si chceš popovídat, nebo jen utéct.“ Dylan přikývl a s úlevou v očích zašeptal: „Dobře.“
Sledoval jsem ho, jak skočil do vody. Zvenku to vypadalo jako obyčejné dětské dovádění. Ale uvnitř jsem věděl, že nemohu zůstat nečinný. Jakmile odešel, zavolal jsem na sociálku. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal, ale věděl jsem, že Dylan si zaslouží bezpečí a klid.
A já udělám všechno pro to, aby ho měl.
