Než lékaři objevili nemoc, žila Ivana život, který zná mnoho žen: snažila se vyhovět všem, být „ta spolehlivá“, starala se o rodinu, okolí, práci – jen na sebe neměla čas. Otevřeně přiznává, že žila podle očekávání ostatních, a ne podle svých vlastních potřeb a přání. Právě v tom dnes vidí jeden z klíčových důvodů, proč její tělo nakonec „vypovědělo službu“.
První rána: rakovina děložního čípku ve 33 letech
První šok přišel, když bylo Ivaně teprve 33 let. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu děložního čípku. Věk, kdy většina žen plánuje budoucnost s rodinou, kariéru a sny, se pro ni proměnil v boj o přežití.
„Když jsem ve 33 letech dostala rakovinu děložního čípku, byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem dovolila, aby mi to všechno přišlo do cesty, žila jsem tak, abych se všem líbila, starala se o každého, a pak přišla diagnóza. Jako každé ženě v tom okamžiku, kdy jsem si myslela, že je konec, mi hlavou proběhly obrazy, jak odcházím od těch, které miluji, a ještě předtím se vidím bez vlasů, řas, obočí… Panika, strach… rychle odvádím myšlenky a říkám si: Musím bojovat.“ – vypráví Ivana pro deník „Blic“.
Popisuje, že po oznámení diagnózy se jí během několika vteřin v hlavě promítl celý život – děti, rodina, obavy z toho, jak je opustí, i děs z fyzických změn, které nemoc a léčba často přinášejí. Přesto se v ní v ten samý moment probudilo něco, co později nazve svou vnitřní „dračí silou“ – rozhodnutí, že se nevzdá.
„Cítila jsem se zrazená vlastním životem“
Ivana otevřeně mluví o psychickém kolapsu, který po diagnóze následoval. Nešlo jen o strach z nemoci, ale i o tvrdé zjištění, že roky žila v rozporu sama se sebou.
„Cítila jsem se opuštěná, zrazená, slabá a naštvaná. Zklamala jsem sama sebe. Dovolila jsem, aby se mě zmocnil smutek, abych žila tak, jak ostatní očekávají, a někde v tom celém příběhu jsem sama sebe trochu zabila. Ambice pod kobercem, bez cílů a snů, jen nějak přežít den, jak si přeji, a moje tělo uvnitř křičí, protože hluboko uvnitř cítím touhu po úspěchu, poznání a učení. Věřím, že nemoc způsobil neustálý stres, který jsem prožívala vedle člověka, o kterého jsem nakonec přišla, a musela jsem pokračovat v boji kvůli dcerám, kterým tehdy bylo pět a dva roky.“
Právě chronický stres, potlačované ambice a život přizpůsobený druhým podle ní významně přispěly k tomu, že onemocněla. Ivana zdůrazňuje, že v té době žila vedle člověka, který jí přinášel neustálé napětí. Nakonec o něj sice přišla, ale bojovat musela dál – kvůli dvěma malým dcerám, kterým tehdy bylo pět a dva roky.
Úspěšná první operace a krátký návrat k „normálu“
Po diagnóze následovala operace. Lékařům se podařilo nádor odstranit a první bitvu Ivana vyhrála. Rodina stála při ní, ale zároveň si uvědomila, že velkou část cesty musí ujít sama – v hlavě a v srdci.
„V tom boji jsem dostala podporu od dětí, od rodiny, což pro mě hodně znamenalo, ale nějak jsem se musela spolehnout sama na sebe, abych viděla, kde jsem se mýlila, a začala od začátku. První operace byla úspěšná, nádor byl odstraněn, starší dcera věděla, že její matka je v nemocnici, zatímco mladší nevěděla, co se děje. Po návratu z nemocnice jsem se s rodinou zotavila.“ – říká Ivana.
Po návratu z nemocnice se snažila vrátit k běžnému životu. Změnila jídelníček, začala jíst zdravěji, více dbala na prevenci. Myslela si, že má vyhráno. Jenže příběh tím zdaleka neskončil.
Druhá rána: po čtyřech letech rakovina prsu
O čtyři roky později přišel další šok. Na preventivním vyšetření lékaři objevili nádor na prsu. Ivana neměla žádné dramatické příznaky, nic nenasvědčovalo tomu, že se nemoc vrátila – o to krutější bylo zjištění, že rakovina udeřila znovu, tentokrát na jiném místě.
„Po čtyřech letech opět nádor, tentokrát na prsu. Byla jsem na sebe velmi naštvaná, že jsem svému tělu znovu dělala totéž, znovu se trápila kvůli druhým, znovu se neustále trápila, jestli se všem líbím, znovu stres, jako by mi to poprvé nestačilo. Pak jsem byla mnohem odhodlanější definitivně změnit své návyky a přestat se trápit, ale žít naplno, smát se a radovat se a nebrat si každou starost tohoto světa k srdci. Musela jsem kvůli sobě, kvůli svým dětem, kvůli manželovi a rodině. Síla byla ještě větší, protože jsem si uvědomila, že boj je jen můj a že já jsem tady šéf, ne nádor. Nemyslela jsem si, že se mi to nepodaří, šla jsem znovu na operaci a byla jsem z toho vyčerpaná. I když jsem byla slabá, byla jsem odhodlaná a připravená na nový boj. Tak to bylo, podařilo se.“ – popisuje Ivana.
Druhá diagnóza v ní vyvolala ještě větší vztek – tentokrát hlavně na sebe samotnou. Přiznává, že i po prvním varování se často vracela ke starým vzorcům: snažila se zavděčit všem, přebírala na sebe cizí starosti, stres se stal opět každodenní součástí života. Druhá rakovina pro ni byla definitivním budíčkem.
Právě tehdy si slíbila, že pokud přežije i tento boj, změní svůj život od základů. Nejen jídelníček, ale i to, jak přemýšlí, jak odpočívá, jak se staví k problémům a lidem kolem sebe.
„Jsem šéf já, ne nádor“ – Ivana přepisuje svůj život
Podruhé podstoupila operaci a znovu se rozhodla, že se nevzdá. I když byla fyzicky oslabená, psychicky byla možná nejsilnější v životě. Uvědomila si, že boj s rakovinou je především v hlavě – v rozhodnutí, jak se k nemoci postaví a jaké místo jí dovolí zabrat v každodenním životě.
Po druhé operaci začala Ivana systematicky měnit své návyky. Omezila stresující situace, naučila se říkat „ne“, přestala řešit, zda se všem líbí, a začala se soustředit na to, co dělá dobře jí samotné. A k tomu přidala přísnou změnu životního stylu.
Ivanin „recept“: bez cukru, minimum masa a tělo v pohybu
Ivana dnes otevřeně mluví o tom, jaké kroky považuje za klíčové ve svém boji se zákeřnou nemocí. Zdůrazňuje, že nejde o zázračný všelék, ale o kombinaci lékařské péče, psychické odolnosti a radikální změny životního stylu.
Ve svém jídelníčku udělala zásadní škrty. Vyřadila cukr, výrazně omezila příjem masa a začala se soustředit na co nejpřirozenější stravu. Na talíři se jí objevuje hlavně ovoce, zelenina, oves, ječmen, pšeničné vločky a další jednoduché, ale výživné potraviny. Zároveň se rozhodla, že stres v jejím životě dostane minimální prostor.
Ranní rituál a síla pohybu
Svůj přístup shrnuje do každodenního rituálu, který jí pomáhá udržet psychickou rovnováhu i fyzickou kondici.
„Dala jsem si za úkol každé ráno se zbavit veškeré bolesti, vydechnout si, promluvit sama se sebou, když je třeba, naslouchat svému tělu, co chce, co nechce. Fyzická aktivita je klíčová, protože nám dává pozitivní pocity a není tu místo pro stres a negativní myšlenky. Běhám, jezdím na kole, směji se nahlas a užívám si každou sekundu dne svého života. Tak jsem vyhrála.“ – říká Ivana.
Každé ráno se vědomě zastaví, zhluboka dýchá, mluví se svým tělem, naslouchá tomu, co jí „říká“. Pohyb považuje za nezastupitelnou součást svého uzdravení. Běhá, jezdí na kole, tráví čas venku. Smích a radost se pro ni staly stejně důležitými jako léky a kontroly u lékaře.
Dvakrát porazila rakovinu. Co vzkazuje ostatním?
Ivana dnes žije život, který by mnozí označili za zázrak. Ona sama ale zdůrazňuje, že nejde o zázrak, ale o každodenní práci na sobě – fyzické i psychické. Stále chodí na kontroly, hlídá si stravu, dbá na pohyb a pečlivě si vybírá, čemu a komu věnuje svou energii.
Svůj příběh sdílí proto, aby ostatním připomněla, že rakovina není vždy konec, ale může být krutým, ale jasným signálem, že je čas přehodnotit svůj život. Podle Ivany je zásadní nepodcenit preventivní prohlídky – obě její diagnózy byly odhaleny právě díky nim, bez výrazných příznaků.
Její poselství je tvrdé, ale upřímné: pokud chceme žít, musíme být ochotni něco změnit. Nejen doufat v zázrak, ale aktivně se zapojit do boje – ať už jde o stravu, pohyb, psychiku nebo vztahy.
Silný příběh, který nutí přemýšlet
Ivana se dnes označuje za ženu, která v sobě objevila „dračí“ sílu – dvakrát porazila rakovinu a odmítla se smířit s rolí oběti. Její příběh je varováním před životem v permanentním stresu i inspirací pro všechny, kteří právě teď bojují s těžkou diagnózou.
Její zkušenost ukazuje, že vedle medicíny hraje obrovskou roli i to, jak se k sobě chováme: zda si dovolíme odpočívat, říkat ne, žít podle sebe a ne podle očekávání okolí. Ať už její „recept“ přijmeme celý, nebo jen zčásti, jedno je jisté – ignorovat takový příběh je luxus, který si v době rostoucího počtu onkologických onemocnění nemůžeme dovolit.
