U pokladny stála starší žena, podle odhadu kolem sedmdesáti let. Lékárnice jí podala tašku s léky a následovala věta, která všechno spustila:
„Stojí to sto osmdesát eur.“
Žena ztuhla, zbledla a nevěřícně se zeptala:
„Kolik?“
Lékárnice zopakovala částku:
„Sto osmdesát.“
Teprve potom vyšlo najevo, že předchozí měsíc zaplatila za stejné léky výrazně méně. Zaskočeně namítla:
„Ale… minulý měsíc to bylo sto dvacet…“
Lékárnice jen bezmocně pokrčila rameny a suše vysvětlila:
„Ceny se zvýšily. Výrobce zdražil.“
Třesoucí se ruce, prázdná karta a krutá volba
Starší žena otevřela peněženku. Prsty se jí třásly tak, že sotva dokázala spočítat bankovky. Po chvíli vytáhla platební kartu, projela ji terminálem – a displej se rozsvítil červeně. Platba byla odmítnuta.
Žena to zkusila znovu. Výsledek byl stejný. Červené světlo, zamítnutá transakce. Její tvář zrudla studem a tiše přiznala:
„Mám jen sto třicet v hotovosti…“
Lékárnice unaveně vydechla a konstatovala realitu, která se v mnoha rodinách opakuje každý měsíc:
„Pak si musíte vybrat.“
Žena se zadívala na tašku s léky. Ruce se jí chvěly ještě víc. Zoufale pronesla:
„Všechny jsou důležité. Na vysoký tlak, na srdce, proti cukrovce… Potřebuji je všechny.“
Lékárnice přikývla, ale pomoc nabídnout nemohla:
„Rozumím. Ale nemohu vám je dát zadarmo.“
V tu chvíli se starší žena rozplakala. Nahlas nic neříkala, slzy jí však stékaly po tvářích, zatímco se snažila racionálně rozhodnout o vlastním zdraví. Začala postupně vybírat krabičky, číst názvy a odkládat je stranou, jako by rozhodovala, který problém svého těla jednoduše odloží na později.
Po chvíli se přemohla a řekla:
„Tak tedy… dejte mi léky na vysoký tlak. A na cukrovku. Ale bez léků na srdce… nějak to zvládnu.“
Její hlas se třásl. Muž, který stál za ní ve frontě, vše tiše sledoval a každé slovo podle svých slov cítil „jako ránu do srdce“.
Nečekaný zásah: „Já to zaplatím“
V jednu chvíli už svědek situaci nevydržel. Bez dlouhého přemýšlení vytáhl vlastní kartu, natáhl ruku přes rameno ženy směrem k lékárnici a řekl:
„Nablokujte všechno. Zaplatím to.“
Starší žena se k němu otočila, v očích strach, rozpaky i nedůvěra. Namítla:
„Ne, to nemohu přijmout…“
Muž ji jemně vzal za ruku a trval na svém:
„Můžete. Trvám na tom. Prosím.“
Lékárnice znovu namarkovala všechny léky. Účet byl stejný – sto osmdesát eur. Muž zadal PIN a transakci dokončil. Žena plakala ještě víc, děkovala mu a snažila se z něj dostat telefonní číslo, aby mu mohla peníze někdy vrátit. On však jen zavrtěl hlavou a odpověděl:
„Není to nutné. Jen… starejte se o sebe.“
Starší žena sevřela tašku s léky u prsou, tiše poděkovala a odešla. Muž zůstal u pokladny stát s třesoucíma se rukama a v první chvíli si ani nevybavil, proč do lékárny vůbec přišel.
„Každý měsíc tu stojí sama a rozhoduje, co si dnes může dovolit“
Teprve poté k němu promluvila sama lékárnice. Tichým hlasem mu nastínila příběh, který za pultem sleduje už dlouho:
„Chodí sem každý měsíc. Sama. Manžel jí zemřel před rokem. Důchod je malý. Pojišťovna hradí jen část. Zbytek platí ze svého. Vidím, jak si vybírá. Pokaždé. Co je důležitější – srdce, nebo krevní tlak. Cukrovka, nebo bolest. Vy jste byl první, kdo jí pomohl.“
Muž jen přikývl, zaplatil své vitaminy, vyšel ven a usedl do auta. Jakmile za sebou zavřel dveře, propukl v pláč. Plakal dlouho – kvůli té ženě, ale i kvůli systému, který ji do takové situace dostal.
Slzy v autě: život za cenu večeře v restauraci
V autě si představil, jak starší žena každý měsíc znovu stojí u stejné pokladny. Počítá bankovky, sleduje displej terminálu a rozhoduje, který orgán bude mít šanci fungovat ještě další čtyři týdny. Představa byla natolik drásavá, že se rozplakal znovu.
Uvědomil si, že pro něj osobně představuje částka 180 eur něco úplně jiného než pro ni. Pro něj je to večeře v lepší restauraci, nový pár bot nebo zábava na dovolené. Pro ni je to doslova otázka života a smrti.
Domů odjel s pocitem těžkosti, který z něj ani večer nespadl. Přemýšlel, jestli se žena dostala bezpečně domů, zda si léky opravdu vzala a jestli vůbec měla co jíst.
Kolik seniorů si vybírá mezi jídlem a léky?
Jeho úvahy se ale brzy rozšířily za hranice jednoho příběhu. Došlo mu, že tato žena rozhodně není výjimkou. Kolik starobních důchodců dnes stojí každý měsíc před podobnou volbou – jídlo, nebo léky? Topení, nebo tablety? Život, nebo důstojnost?
Kolik lidí se vrací z lékáren s prázdnými taškami, protože jim pár desítek nebo stovek korun chybělo? Kolik z nich se rozhodne dát přednost potravinám před medikací a za několik týdnů skončí v nemocnici s infarktem či mozkovou mrtvicí?
Muž si v duchu pokládal další a další otázky. Zda jeho gesto pomoci bylo správné, nebo pro ženu ponižující. Zda jí tím nevzal část její hrdosti. Zda by podobné situace vůbec měly nastávat v systému, který si říká moderní zdravotnictví.
Otázky, které míří dál než k jednomu příběhu
Na konci celého zážitku zůstala řada nezodpovězených otázek, které se netýkají jen jedné konkrétní důchodkyně z lékárny. Muž si je formuluje naprosto otevřeně:
„A ještě něco, co mě napadlo: možná svět není tak špatný. Možná je tu stále dost lidí, kteří vidí bolest druhých. A pomohou jim.“
Vzápětí ale přichází tvrdší úvaha:
„Ale kolik je ještě takových důchodců, kterým NIKDO NEPOMOHOL? Kolik je těch, kteří odešli z lékáren s prázdnýma rukama? Kolik z nich si vybralo jídlo místo léků a zemřelo o měsíc později na infarkt?“
A nakonec i otázka, která míří přímo k nám všem – k politikům, k systému i k jednotlivcům:
„Řekněte upřímně – udělal jsem správně, když jsem zaplatil léky cizímu člověku? Nebo to pro ni bylo ponižující, vzalo jí to důstojnost? Má náš zdravotnický systém nutit staré lidi, aby si vybírali, který orgán budou tento měsíc léčit? A co můžeme udělat pro to, aby takových příběhů bylo méně?“
Na tyto otázky neexistuje jednoduchá odpověď. Příběh z lékárny však ukazuje, jak tenká je hranice mezi běžným dnem a momentem, kdy se někdo cizí musí rozhodnout, zda nechá trpět jiného člověka – nebo sáhne do vlastní peněženky a pokusí se na chvíli napravit to, co by měl řešit stát.
