Starší žena si sedla nad svým rozpočtem a začala přepočítávat každou korunu. Rozhodla se, že každý měsíc odloží část důchodu. Nešlo o žádné velké částky, ale pro ni znamenaly mnoho. Bylo jasné, že to nebude bezbolestné.
Odříkání ve všem: od jídla po topení
Začaly měsíce, které se jeden druhému podobaly. V obchodě sledovala letáky a nakupovala jen ve slevách. Co nebylo nezbytné, prostě nekoupila. Oblečení přestala řešit úplně – nosila jen staré věci, které už dávno ztratily tvar i barvu, ale stále ještě držely pohromadě.
Na pozvání do kavárny nebo na posezení s kamarádkami odpovídala vyhýbavě. Vymýšlela si, že nemá náladu, že má jiné povinnosti, že se jí nechce ven. Pravý důvod – že šetří každou korunu pro dceru – nepřiznala. Nechtěla, aby ji někdo litoval. A už vůbec nechtěla, aby se dcera cítila provinile.
Šetřit začala i na tom, co většina lidí považuje za samozřejmost. Topila jen na minimum, v bytě chodila v teplém svetru a ponožkách, aby to vydržela. Světla zhasínala všude, kde to šlo. Televizi zapínala méně často, aby ušetřila za elektřinu. Cesty městskou dopravou si dobře rozmýšlela – všude, kde to zvládla, šla pěšky.
Žádné nové boty, žádný narozeninový dort
Když zjistila, že její staré boty jsou téměř rozpadlé, šla se podívat do obchodu. Ceny ji ale zarazily. Rozhodla se, že si nové boty nekoupí. Místo toho si ty staré opravila, podlepila podrážku a doufala, že ještě nějaký čas vydrží.
Přišla i její narozeninová oslava. Chtěla si upéct dort – malou radost v jinak skromném životě. Sedla si s papírem, spočítala cenu surovin a došlo jí, že by to znamenalo méně peněz do obálky pro dceru. Dort si nakonec odepřela. Stačil jí čaj. Sama sobě řekla, že přece šetří na něco důležitějšího – na budoucnost svého dítěte.
Obálka plná drobných obětí
Takto ubíhal měsíc za měsícem. Každý z nich přinesl drobnou částku, kterou starší žena ukládala do obálky a pečlivě schovávala. Pravidelně peníze přepočítávala, sledovala, jak se suma pomalu zvětšuje, a cítila tiché zadostiučinění. Nešlo o závratné úspory, ale věděla, kolik úsilí ji každá bankovka stála.
Dcera v té době volala jen občas. Zeptala se, jak se má, a matka vždy odpověděla, že vše je v pořádku. O svém odříkání, o zimě v bytě, o rozlepených botách a o narozeninách bez dortu mlčela. Nechtěla, aby dcera cítila tlak nebo povinnost. Vnímala to jako svůj dar – pro její klidnější zítřky.
Po dvou letech měla pocit, že nastal čas. V obálce nebylo jmění, ale pro ni šlo o velkou částku, sebranou z každodenních drobných obětí. Rozhodla se, že dceři peníze předá.
Setkání, na které matka nikdy nezapomene
Zavolala dceři a oznámila, že by se ráda sešla, aby jí předala peníze na byt. V telefonu slyšela radost. Dohodly si termín návštěvy. Matka se na ten den připravovala, jako by šlo o malý svátek – ne pro sebe, ale pro dceru.
Když dorazila k dceři domů, otevřela jí dcera s úsměvem a pozvala ji dovnitř. V obýváku seděl manžel dcery na pohovce. Matka se posadila naproti, sáhla do kabelky a vytáhla obálku, kterou dva roky střežila.
Podala ji dceři. Ruce se jí lehce třásly – z nervozity, z dojetí, z radosti, že může pomoci. V hlavě si představovala, jak dcera poděkuje, obejme ji, možná se i dojme.
Dcera obálku převzala, otevřela ji a rychle přepočítala bankovky. V tu chvíli se atmosféra v místnosti změnila. V obličeji dcery se neobjevila radost, ale zvláštní pobavený výraz.
Podívala se nejdřív na matku, pak na svého muže a znovu na matku.
„Mami, to je opravdu všechno?“
V jejím hlase nebyla vděčnost. Znělo v něm zklamání, až pohrdnutí. Matka seděla tiše, zaskočená. Takovou reakci nečekala.
Dcera pokračovala:
„Myslela jsem, že jsi naspořila alespoň pořádnou částku. Ale tohle… co s tím máme dělat?“
Podívala se na manžela. Ten jen pokrčil rameny, jako by šlo o bezvýznamnou částku, která nestojí za řeč.
Dcera pak obálku nedbale odhodila na stůl. Jako by to byla obyčejná složenka, ne dva roky života její matky.
Dva roky zimy, odříkání a samoty – hozené na stůl
Matka se dívala na tu ležící obálku a v duchu před sebou viděla všechno, co za ní stálo: zimu v bytě s topením na minimum, staré boty s přilepenou podrážkou, neuskutečněná setkání s přítelkyněmi, narozeniny bez dortu. Každá bankovka v obálce pro ni představovala konkrétní chvíli, kdy si něco odepřela.
Teď leželo všechno tohle na stole jako bezcenný papír. Nedostatečné. Nehodné vděku.
V tu chvíli se rozhodla. Vstala, vzala obálku zpátky do ruky a vložila si ji do kabelky.
Dcera se zarazila: „Co to děláš?“
Matka odpověděla klidně, bez křiku, ale s pevností, kterou v sobě do té chvíle neznala: „Zřejmě je to pro tebe příliš málo. Nechám si je.“
Dcera se snažila situaci zlehčit, začala vysvětlovat, že to špatně vyznělo, že to myslela jinak, že je samozřejmě vděčná. Jenže jedno jediné slovo nepadlo – neřekla ani jednou děkuji.
Obálka, která teď připomíná zklamání
Matka odešla i s obálkou. Doma si sedla v kuchyni, položila ji před sebe na stůl a dlouho se na ni dívala. Dva roky, kdy šetřila na někoho, pro koho to zjevně nemělo hodnotu. Pro někoho, komu to přišlo málo a kdo nedokázal projevit ani základní vděčnost.
Dcera jí potom opakovaně volala, psala zprávy. Matka neodpovídala. Ne proto, že by chtěla trestat, ale protože nevěděla, co říct. Každý pohled na obálku jí připomínal nejen odříkání, ale hlavně tu jednu jedinou větu, kterou od dcery slyšela místo poděkování.
Peněz se zatím nedotkla. Neví, co s nimi udělá. Jen leží doma a připomínají bolestné zjištění, že i dospělé dítě může zcela přehlédnout oběť rodiče a považovat ji za nedostatečnou.
Měla peníze přesto dát? A jak odpustit, když dítě nevidí oběť rodiče?
Na konci příběhu zůstává několik těžkých otázek, které si matka klade a které mohou znít povědomě mnoha rodičům: udělala správně, když si peníze vzala zpět? Měla je přesto nechat dceři, i když ji její reakce hluboce ranila? A především – jak odpustit dospělému dítěti, které rodičovskou oběť nevidí, nebo ji považuje za samozřejmost a ještě k tomu za „málo“?
Odpovědi nejsou jednoduché. Jisté však je, že vděčnost a respekt nelze vynutit penězi ani oběťmi. A že někdy nejde jen o částku v obálce, ale o to, kolik lidské důstojnosti je v ní ukryto.
