Když se Oliver vrátil, Jennifer se snažila zůstat klidná, i když její zvědavost rostla. "Vaše kancelář pořádá novoroční večírek?" zeptala se nenuceně.
"Ano," odpověděl. "Nic velkého. Jen obvyklé zakončení roku."
"Mohu přijít?" zeptala se s nakloněnou hlavou a úsměvem.
"Ne, neumožňují hosty. Je to jen pro zaměstnance."
"Ale v e-mailu bylo—"
"Ne, Jen. Věř mi." Jeho hlas byl strohý. "Každopádně, budu tu noc pracovat. Není to nic velkého."
To bylo poprvé, kdy cítila, že něco není v pořádku.
Na Silvestra stála před zrcadlem, upravovala si bílé šaty. Proč nechtěl, aby tam byla? Styděl se? Nebo něco skrýval?
"Šťastný nový rok, Jen!" zavolal, když si bral kabát, a rychle ji políbil na tvář.
"Šťastný nový rok," odpověděla a sledovala ho, jak odchází.
Jakmile za ním zaklaply dveře, popadla kabelku a bez váhání vyrazila.
Hotel, kde se večírek konal, zářil jako drahokam proti noční obloze. S nervozitou a odhodláním přistoupila k recepci.
"Mohu znát vaše jméno, prosím?" zeptal se manažer s přívětivým úsměvem.
"Jennifer. Jsem Oliverova manželka," řekla pevně.
Jeho úsměv na okamžik povadl, podíval se do seznamu před sebou a pak zpět na ni. Zasmál se. "Dobrý vtip!"
"Jsem Jennifer," zopakovala neochvějně. "Oliverova manželka."
Manažerův výraz se změnil na rozpačitý. "Oh… ehm…" Zaváhal, odkašlal si. "Možná došlo k nedorozumění. Oliver už dorazil… se svým hostem. Svojí skutečnou manželkou."
Hrudník se jí stáhl. "Promiňte?"
"Ano, dorazili asi před 30 minutami. Vždycky chodí spolu. Viděl jsem je na několika akcích," dodal a trochu se zašklebil, jako by očekával výbuch.
"Já jsem jeho manželka," řekla ostře, její hlas byl pevný.
Vypadal, že chce něco říct, ale zastavil se, jeho tvář plná nepohodlí. "Dovolte mi zkontrolovat seznam hostů," nabídl nervózně.
A tehdy je uviděla. Oliver byl s ní—ženou s dlouhými, tmavými vlasy, její ruka ležérně přehozená přes jeho rameno. Smáli se spolu, nakláněli se blízko k sobě. Jejich intimita byla nepopiratelná.
"Madam?" manažerův hlas prořízl její vířící myšlenky, jemný, ale pevný.
Otočila se k němu, její tón byl překvapivě klidný. "Není třeba nic kontrolovat. Vidím ho."
Neměla žádný plán, žádnou jasnou představu, co dělat dál. Ale jedna věc byla jistá—Oliver toho bude litovat.
Následující ráno
Jennifer seděla u kuchyňského stolu, obě ruce obemknuté kolem šálku horké kávy. Myšlenky jí stále vířily v hlavě, zatímco se snažila pochopit realitu, kterou včera večer odhalila. Její manžel, muž, se kterým sdílela svůj život, měl jinou ženu. A tohle nebyl jen krátkodobý románek. Byla to druhá manželka.
Telefon na stole začal vibrovat. Oliver. Jennifer zvedla obočí, ale neodpověděla. Telefon umlkl a po chvíli znovu zazvonil. Tentokrát ho zvedla.
„Jennifer,“ zazněl Oliverův hlas naléhavě. „Prosím, můžeme si promluvit?“
„Myslím, že jsi měl tu možnost včera večer,“ odpověděla chladně.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Můžu to vysvětlit.“
Jennifer se hořce pousmála. „Vysvětlit? Tak do toho, Oliveri. Ráda bych slyšela, jak vysvětlíš fakt, že jsi ženatý se dvěma ženami zároveň.“
„Ne po telefonu. Můžeme se sejít?“ zeptal se nervózně.
Jennifer zaváhala. Cítila vztek, ale zároveň potřebovala odpovědi. „Dobře. Za hodinu u nás doma.“
Setkání pravdy
Oliver dorazil přesně na čas. Měl tmavé kruhy pod očima a vypadal neklidně. Posadil se naproti Jennifer ke stolu, ale ona se ani neobtěžovala nabídnout mu kávu.
„Tak mluv,“ pobídla ho.
„Není to tak, jak si myslíš,“ začal, ale Jennifer ho okamžitě přerušila.
„Tohle opravdu nechci slyšet. Chci fakta, ne výmluvy.“
Oliver si promnul spánky. „Dobře. Pravda je… že jsem se s ní oženil před několika lety. Ale bylo to složité. Ona je z konzervativní rodiny, nemohla si dovolit být rozvedená. A pak jsem potkal tebe. Neplánoval jsem to, ale… miloval jsem tě. Jen jsem nevěděl, jak se z toho dostat.“
Jennifer na něj hleděla s nevěřícím výrazem. „Takže jsi místo toho vedl dvojí život?“
„Já… ano,“ přiznal. „Ale chtěl jsem ti to říct. Jen jsem se bál.“
„Bál ses?“ zopakovala po něm posměšně. „Víš, co bys měl opravdu cítit? Stud.“
Oliver sklonil hlavu. „Mrzí mě to, Jennifer. Opravdu.“
Jennifer vstala a přešla ke dveřím. Otevřela je. „Odejdi, Oliveri.“
Zvedl k ní oči, jako by čekal, že mu dá ještě jednu šanci. Ale v jejím pohledu viděl jen chlad.
„Už pro tebe v mém životě není místo,“ dodala pevně.
Oliver nakonec vstal, tiše přikývl a odešel.
Jakmile dveře zaklaply, Jennifer si konečně dovolila hluboký výdech. Stále to bolelo, ale věděla, že udělala správnou věc. A teď? Teď byl čas začít znovu – tentokrát bez lží.
