Po dvaceti letech marného snažení a nesčetných lékařských zákroků jsem konečně porodila syna. Byl to okamžik, na který jsem čekala celý svůj život. Doufala jsem, že můj manžel Ethan, který se mnou prošel všemi těmi roky bolestného čekání, bude nadšený stejně jako já. Když ale poprvé spatřil naše dítě, místo radosti pronesl chladnou a podezíravou větu: "Jsi si jistá, že je můj?"
Jeho reakce mě šokovala. Strávili jsme spolu dvě desetiletí plná slz, naděje a frustrace, navštěvovali jsme odborníky, podstupovala jsem hormonální léčbu i několik neúspěšných pokusů o umělé oplodnění. Vždy mě ujišťoval, že mě miluje a že jediné, co nám ke štěstí chybí, je dítě. A teď, když se to konečně podařilo, místo objetí a slz štěstí jsem se setkala s pochybností a chladem.
